Někdy se věci rozjedou svým vlastním směrem. V Evropě tak máme eurozónu, která byla založena s tím, že nikdo v ní nebude druhými zachraňován. A je tu skupina zemí, která podle všeho trvá na fiskální záchraně Irska, které zase trvá na tom, že nechce být zachraňováno. Každý má v této bitvě svůj vlastní plán. Evropané se bojí nákazy, irská vláda ponížení, potenciálního boje nad nízkou sazbou ze zisků, o úzké vazbě mezi britskými bankami a irskou ekonomikou ani nemluvě.
V USA zase máme veřejné protesty proti kvantitativnímu uvolňování Fedu, které dostaly formu otevřeného dopisu Benu Bernankemu. Někteří jej budou vnímat jako útok pravičáků, v protestující skupině jsou ale i zajímaví lidé jako Niall Ferguson, James Grant, manažeři hedge fondů Cliff Asness a Jim Chanos. Podle Paula Krugmana jsou to ale intrikáni zaměření proti Obamovi, což se však jeví jako příliš povrchní názor.
Důležité je zasadit věci do historického kontextu. Ve Spojených státech panuje dlouhodobý sentiment proti centrální bance, který má počátek v časech Thomase Jeffersona a Andrewa Jacksona. Oba se obávali možnosti, že centrální banka bude jednat jako protivník vlády. Co se týče ekonomické politiky, se ale jejich názory lišily. Jefferson dělal dluhy, Jackson k penězům přistupoval zodpovědně.
Zdá se mi, že se blížíme konci jedné éry. Dostali jsme se do fáze, kdy je po centrálních bankách požadováno, aby dělaly věci, o kterých politici vědí, že by je veřejnost nepodpořila. Tento trend začal pravděpodobně pomocí Mexiku v polovině devadesátých let. Nezdá se, že by byl udržitelný.
Uvedené je výtahem z „Fin de siecle“.
(Zdroj: Buttonwood’s notebook)