Člen výkonné rady ECB Lorenzo Bini-Smaghi vytvořil brilantní obranu současné strategie vedení eurozóny, která nepřipouští defaulty. Jeho argumenty jsou následující: Vládní dluhopisy jsou široce rozšířeny mezi investory, default by tak poškodil domácí banky a občany. Je možné, že by spustil i prudké stahování vkladů z bank (run na banky) a donutil vlády k extrémním krokům, jako například zmrazení vkladů (jako to udělala Argentina v roce 2001). Podle ekonoma by default nebyl ničím jiným než záplatou, která by měla mnohem horší následky než alternativní postup, zejména ve formě několika let utažených fiskálních politik a strukturálních reforem.
Většinou jde o dobře promyšlené argumenty, Bini-Smaghi však uvažuje na základě předpokladu, že co ECB chce, to se také stane. Je ovšem fakt, že ECB a další instituce jsou pozadu za událostmi, místo aby jim předcházely. Řecku bylo sděleno, aby nežádalo o úvěr u MMF, nakonec mu bylo namísto původně slíbených 10 miliard eur poskytnuto 110 miliard eur s pomocí MMF, což ukazuje, jak mimo byly původní odhady. Nesmělo se tomu navíc říkat záchrana, protože pak by se jednalo o porušení předchozích dohod. Nyní nákaza pokračuje a default se široce očekává. ECB, která slibovala, že nebude kupovat vládní dluhopisy přímo, tak učinila ve velkém rozsahu a nyní žádá o zvýšení kapitálu. To znamená poměrně jasnou známku toho, že default některé ze zemí eurozóny nevylučuje.
Pokud má Bini-Smaghi pravdu a Evropa bouří propluje bez restrukturalizace dluhů, jeho logika dává smysl. Nic však není jisté a ECB by měla vysvětlit, jak bude postupovat, pokud k defaultu dojde. Pak by totiž nastala velmi chaotická situace a odpovídající reakce by musela přijít ve velmi krátkém čase, třeba během víkendu. Proto musí mít ECB svůj plán promyšlený dopředu. Jde zejména o následující oblasti:
Podle MMF budou muset Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko na konci roku 2010 a na počátku roku 2011 refinancovat celkem 320 miliard dluhu. S Itálií se celkem jedná o 712 miliard eur. ECB volá po navýšení prostředků ve stabilizačním fondu European Financial Stability Fund (EFSF), který může poskytnout jen 440 miliard eur. Požadavek byl ale odmítnut. Reakci trhů zjistíme již během několika týdnů.
Oficiálně věřitelé nebudou čelit snížení hodnoty svých pohledávek až do roku 2013. Trhy ale pravděpodobně čekat nebudou a každá země bez kolektivního mechanismu vypořádání dluhů tak bude ponechána svému osudu. To je recept na prudkou nákazu a návod k chaotické restrukturalizaci.
A pokud dojde k defaultu, budou se země eurozóny, jejíž banky a občané jsou věřiteli země v problémech, podílet na strukturování procesu defaultu, nebo bude daná země vyjednávat nejlepší podmínky pro sebe? Také musí být učiněny kroky, které zabrání šíření vlny defaultů v případě, že k němu dojde v jedné zemi; prosté házení peněz na problém nefunguje.
Existuje i možnost, že by defaulty ohrozily několik finančních institucí, některé z nich mohou být i důležité pro fungování celého systému. Bini-Smaghi argumentuje, že kvůli záchraně bank je nejlepší zachránit vlády, protože je to nejlevnější. To může být pravda, ale pak přichází otázka morálního hazardu a politické průchodnosti. Němečtí daňoví poplatníci mají odpor k záchraně domácích bank, ale záchrana marnotratných vlád je pro ně ještě méně přijatelná.
ECB žádá o zvýšení kapitálu o 5 miliard eur na asi 10 miliard eur. Údajně nakoupila vládní dluhopisy v hodnotě mezi 60 – 80 miliardami eur a může být donucena k dalším nákupům, pokud se do problémů dostane Itálie a Španělsko. Snížení hodnoty dluhopisů o mírných 20 % by vedlo k vyčerpání kapitálu. Ten může být opět navýšen, ale rozumíme tomu, co to znamená z hlediska nezávislosti ECB?
Možná že veřejné popírání problémů znamená jen zástěrku pro tiché vytváření plánu B. Ale možná také ne.
Uvedené je výtahem z „The European debt crisis: Worrisome delusions“ od Charlese Wyplosze.
(Zdroj: VOX)