„Christina Lagardeová je zosobněním strategie, v jejímž rámci se kvůli zmrtvýchvstání eurozóny hazarduje s penězi druhých. Proč by ji měli daňový poplatníci ve Spojených státech a jinde podporovat?“ Tuto řečnickou otázku včera ve svém názorovém sloupku v listu předložil bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu (MMF) Simon Johnson. Přidal se tak k zástupu hlasů jednotlivců a zemí, které nepřímo tvrdí, že čas Evropy se naplnil a že za její hloupost nemá platit zbytek světa.
Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová tento týden oficiálně oznámila svůj záměr ucházet se o post šéfa MMF. Evropská unie, která její kandidaturu s největší pravděpodobností podpoří, v organizaci disponuje něco přes 30 % hlasovacích práv. Spojené státy s 16 procenty na dalšího Evropana pravděpodobně kývnou, pokud bude moci Američan zůstat šéfem Světové banky. Jedná se o neformální úmluvu starou jako obě organizace samé. Lagardeová se teď pravděpodobně vydá na světové turné, při kterém se bude snažit vyjednat pro svoji podporu další hlasy. Nebude to mít vůbec jednoduché.
Již při poslední volbě se řada států hlasitě ozývala proti jmenování dalšího Evropana (Dominiqua Strausse-Kahna). Ruský ministr financí Kudrin tehdy v otevřeném dopise pro Financial Times nezvykle přímým a příkrým tónem rozhodnutí kritizoval s tím, že příště už si rozvojový svět jen tak lehce diktovat podmínky nedá. A měl pravdu. Zástupci Brazílie, Číny, Indie, Ruska a Jihoafrické republiky v úterním prohlášení vyzvali, aby byl proces výběru nového šéfa MMF „opravdu transparentní, soutěživý a založený na zásluhách kandidátů“.
Ke kritikům Lagardeové se teď přidal i Johnson, přičemž nejen kvůli její národnosti, ale i názorům a činům. Podle jedněch je Lagardeová vhodným adeptem, jelikož právě eurozóna teď potřebuje pomoc MMF nejvíc. Jak to ale přijde, že v osmdesátých letech, kdy byl fond nejvíc činný v jižní Americe procházející dluhovou krizí, nestál v čele instituce Brazilec či Argentinec, namítá třeba týdeník Economist.
Johnson jde dále. Právě způsob, jakým se Lagardeová pokouší eurozónu zachránit, je podle něj od základu chybný. Ministryně ze začátku podcenila dopad globální finanční krize a v popírání vážnosti problému a nutnosti systémového řešení Francouzi pokračují dále.
„Během nedávno skončených jednání o bankovní regulaci Basel III se Francie dlouho a tvrdě zasazovala o to, aby banky nemusely zvyšovat kapitálový polštář jako zajištění proti ztrátám. Dokud bude tento polštář tak malý, nemohou země eurozóny bezpečně restrukturalizovat svůj dluh. Nízká úroveň kapitalizace je příčinou vážného systémového finančního rizika pro Evropu i svět,“ píše Johnson. Lagardeová navíc patří k vehementním odpůrcům restrukturalizace dluhů, což komplikuje úvahy o možném komplexním řešení krize.
„Eurozóna ve své první inkarnaci nebyla schopná fungovat, tak jak se plánovalo. Pokud nejste toho názoru, že Řecko zažije zázračný posun vpřed v produktivitě, představitelé eurozóny si budou muset vybrat. Buď větší integraci, včetně štědrých fiskálních transferů chudším zemím, jejichž obyvatelé neradi platí daně, nebo vyřazení některých zemí z integrovaného finančního systému, čímž se v eurozóně vytvoří dvě úrovně a některé státy si nebudou moci půjčovat o Evropské centrální banky.
Ať tak či tak, MMF může pomoci úvěry a technickými radami. Bude se jednat o drahou pomoc…možná až ve výši 1 bilionu dolarů. Ale tyto prostředky patří mezinárodnímu společenství – 187 zemím. Pokud Lagardeová stane v čele MMF, s největší pravděpodobností bude dále do eurozóny jen pumpovat peníze,“ uvádí ve svém sloupku Johnson.
(Zdroj: FT, NYT, Economist)