Polovičatá řešení... Patria vydala nový Třicetník

Červenec byl mimořádně nabitý. Eurozóna po týdnech tápání podruhé zachránila Řecko, vlastně sama sebe. USA v posledních hodinách zvýšily dluhový limit a zabránily zbytečnému technickému bankrotu. Je ale vše za námi? Skončilo období krizí, zvratů, turbulencí, nejistoty a kolísání trhů? Patrně nikoli.

Evropa a MMF slíbily Řecku nových 109 miliard euro a společně s Irskem a Portugalskem snížení úroků a prodloužení splatnosti záchranných úvěrů. Na této frontě se podařilo uspět, výnosy státních dluhopisů těchto zemí alespoň mírně klesly. Hlavní fronta boje proti dluhové krizi se ale přesunula na italské a španělské hranice. Prolomení této linie měl zabránit příliš preventivních úvěrů z EFSF pro banky kdekoli v eurozóně (skrze národní vlády) a možnost operací tohoto fondu na sekundárním trhu.

Řeklo se A, B ale chybí. Oním B je, kde na to vzít. Chybí představa, jak navýšit zdroje fondu. Pro evropské lídry je těžké o tom mluvit, neboť socializace ztrát budí nevoli u jejich voličů. Úleva na trzích trvala jen několik dní. Dnes jsou výnosy italských a španělských státních dluhopisů výše než před klíčovým summitem eurozóny.

Problémem eurozóny ale není jen kapacita EFSF, tím je především absence vize, co bude s eurozónou dále. Vydá se směrem prohloubení integrace a posílení vzájemné solidarity, rozuměj transferů mezi zeměmi? Jenže to ničemu nepomůže, dokud nebude existovat kredibilní závazek fiskální disciplíny členských zemí měnové unie. Nebo se rozhodne pro návrat k národním měnám a bude těžit z výhod celní unie a volného trhu? Evropští lídři byli nerozhodní po celou dobu krize a zůstávají nerozhodní i v této zásadní otázce. Strkáním hlavy do písku se ale problém nevyřeší. Naopak každým dnem se bude zhoršovat.

USA se nemusí rozhodovat, zda se bude dolarem platit v Arkansasu i Kalifornii. Místní politika ovšem dokázala vyrobit také hodně horkou chvilku. Předně je třeba říci, že naprosto zbytečně. USA neměly problém s nedůvěrou investorů a jejich nezájmem o Treasuries. Schvalování nového dluhového limitu ovšem připoutalo pozornost k dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí země. A s tou to není zrovna růžové. Finanční krize přišla strýčka Sama velmi draho.

Ještě v roce 2007 dosahoval federální dluh 64 procent HDP. Letos má vystoupat na 100 procent HDP. Krize a recese přišla veřejné finance USA na 6,5 bilionu dolarů. Handrkování v Kongresu (a mezi Kongresem a Bílým domem) připomnělo, že takhle to dál nejde. Pokud by se fiskální politika nezměnila, činil by v příštích deseti letech schodek federálního rozpočtu v průměru 1,1 bilionu dolarů ročně, tj. 5,7 procenta HDP. Dluh by narostl na 27 bilionů dolarů, tj. 114 procent HDP. Jsou země, které dokáží žít i s vyšším dluhem v poměru k velikosti ekonomiky, USA by fungovaly samozřejmě také. Jen by se musely smířit s horším vysvědčením od ratingových agentur a dražším financování svých dluhů, a to nejen státních, ale i firemních a soukromých.

Navržené škrty v objemu 2,2 až 2,5 bilionu dolarů jsou, za prvé nejisté a velká část bude muset být teprve schválena v budoucnosti, za druhé nedostatečné a ponechávají trhy vystavené riziku, že hlavní "bezrizikové" aktivum světa přijde o prestižní AAA rating.

Obě hlavní oblasti globální ekonomiky (co se týče podílu na celosvětovém HDP) nabízí uprostřed nové fáze finanční krize jen polovičatá řešení. Již krátce po zažehnání první akutní fáze krize před třemi roky bylo zřejmé, že asistence veřejného sektoru bude představovat riziko nestability jeho financí. Eurozóna trestuhodně nikdy nezavedla ve svých řadách fiskální disciplíny, byť ekonomické podmínky byly řadu let velmi příznivé. USA se před 11 lety po dlouhé době dopracovaly v přebytku federálního rozpočtu, rok nato ale zbytečné daňové úlevy fiskální situaci začaly veřejné finance opět rozvracet. Dluhové paradigma současného kapitalismu v Evropě a USA přestává fungovat. Přitom nejde o diskuzi o stabilitě či nestabilitě kapitalismu, ani o spor mezi keynesiánci a konzervativci. Problém je daleko jednodušší: i státní dluhy mají své meze.