Také si myslím, že problém není měnový. Základní problém leží v asi nezvratné změně priorit občanů EU. Spotřeba se totiž stala naším právem s prioritou jedna. Blahobyt nevzniká prací, ale je nárokován. Uskrovnit se při problémech je nemyslitelné, snížit životní standard také. Přijmout práci za nižší plat ?? Pche. Proto voliči volí strany sociálně i jinak štědré, stát vydává postupem desetiletí stále více na transfery občanů. Volič je ten silnější a jeho (naše) preference se zdá být trvalou, vezměme ji jako fakt. Proč se volič v tžním hospodářství obrací vlastně na stát, aby mu zajistil jeho životní standard ? To by měl makroekonomicky zajistit růst produktivity práce díky inovacím, případně výhody plynoucí z postavení Evropy ve světové ekonomice. Rozvojové země ale bohatnou, výzkum své těžiště přenáší mimo EU. Co s tím ? Uplatňují se transfery, sociální stát, dotace zájmovým skupinám, státní zakázky. Transfery jsou cesta do pekel, nevytvářejí pracovní místa tak, jako to umí soukromá investice, efekt vytěsňování soukromých investic se stal trvalým a trvale se zvyšujícím. Z čeho státní transfery financovat v budoucnu ? Státy proto raději si půjčovaly, než by zvyšovaly daně - a to je podstata dluhové krize států, je nejvyšší tam, kde je nejnižší produktivita práce. Že se nedá srovnat devalvací je jen vlastnost měnové unie, a tak se rovná například nezaměstnaností. S touto praxí státních půjček na transfery je právě nyní konec, nelze si více půjčovat a celý problém snahy o vysoký životní standard za každou cenu, půjčkami států jen odložený, se stává tak znovu palčivým.
dan_tencl
