Země OECD čelí hodině pravdy, protože již nelze používat nefungující metody stimulace poptávky. To znamená, že nadále není možné spoléhat na rostoucí zadlužení (Spojené státy, Velká Británie, Španělsko), růst mezd, který neodpovídá růstu produktivity (Francie, Itálie), ani na fiskální deficity, které by nebyly snižovány v době boomu (Francie, Itálie, Spojené státy, Velká Británie).
Potenciál uvedených kroků již byl vyčerpán a uvidí se, které země jsou i přesto schopné dále růst. Zdá se, že mezi velkými zeměmi OECD se to týká jenom Spojených států a Německa. Ve Španělsku a Velké Británii je negativní šok spojený s koncem umělé stimulace příliš velký. Francie a Itálie zase čelí negativnímu vývoji na nabídkové straně ekonomiky.
Jak ukazuje následující graf, růst je vyčerpáním zmíněných stimulačních metod nejméně dotčen ve Spojených státech a v Německu:
Co představuje příčinu vývoje popsaného v grafu? V USA a v Německu dosahuje korporátní sektor vysoké ziskovosti - to vede k růstu investic. V Itálii a Španělsku naopak investice klesají, ve Velké Británii a Francii stagnují. Ve všech těchto zemích také na rozdíl od USA a Německa roste nezaměstnanost. Jinak řečeno, ziskovost firem v těchto dvou zemích je dostatečně vysoká, mzdové náklady nejsou příliš velké, nabídková strana ekonomiky se nachází v uspokojivém stavu a firmy nečekají dlouhodobou stagnaci. Ve Velké Británii a Španělsku jsou naopak očekávání negativní, takže nevedou ke zlepšení investic a zaměstnanosti, přestože ziskovost firem se také drží vysoko. Ve Francii a Itálii je zase problémem nákladová konkurenceschopnost.
(Zdroj: Natixis)