Představa, že utrpení je dobré pro duši i ekonomiku, je široce rozšířena. Pro její zastánce představuje finanční krize odraz morálního pochybení, které je třeba napravit právě utrpením. Ekonomika je ale věcí pozemskou, ne předmětem posmrtného života. Ti, kteří prosazují politiku utahování, musí vedle moralizování dokázat také její efektivitu. Snaží se o to i poukazováním na baltské země. Tvrdí, že Lotyšsko je zachráněno a nyní prochází boomem. Je to ale pravda? A pokud ano, co z toho plyne pro jiné země?
Všechny tři baltské ekonomiky si před krizí prošly úvěrovým boomem. Lotyšsko mělo v roce 2007 deficit běžného účtu ve výši 22 % HDP, Estonsko 16 % a Litva 14 %. Soukromý sektor v Lotyšsku tak dosahoval finančního deficitu ve výši 23 %, v Estonsku 19 % a v Litvě 13 %. S příchodem krize vyschnul příliv kapitálu, zkolabovaly ceny aktiv, přišla recese a fiskální deficity. Baltské ekonomiky se rozhodly reagovat fixací kurzu a fiskálním utahováním. Lotyšsku se také dostalo významné pomoci od EU, MMF a severských zemí. Panovaly však obavy z toho, že fixace kurzu znamená chybu. Sdílel je i Olivier Blanchard z MMF, ale tyto obavy se ukázaly jako liché.
Podle MMF utáhlo Lotyšsko mezi lety 2008 – 2012 cyklicky upravený vládní deficit o 5,3 % potenciálního HDP, v roce 2012 tak dosáhlo přebytku ve výši 0,8 % HDP. Litva utáhla o 3,3 % potenciálního HDP. Pro srovnání: Řecké utažení dosáhlo mezi lety 2009 – 2012 15 % potenciálního HDP. Zastánci utahování poukazují na to, že lotyšská ekonomika od třetího čtvrtletí roku 2009 vzrostla o 16 %. Mezi koncem roku 2007 a dnem dosaženým v roce 2009 ale klesla o 25 % a nyní leží stále 12 % pod předkrizovým vrcholem. Jde o horší výsledek než u Irska, Itálie, Portugalska či Španělska. Lotyšská ekonomika se zotavuje, ale plné zotavení se ještě nedostavilo.
Baltské země měly při strategii utahování několik výhod. Náklady práce na hodinu byly v Lotyšsku na čtvrtině průměru eurozóny, na 30 % těchto nákladů ve Španělsku a na 50 % nákladů v Portugalsku. Tyto země mají zároveň velký potenciál růstu produktivity a nepotřebovaly tak velkou depreciaci, která by zvýšila jejich konkurenceschopnost. Jde rovněž o velmi malé a otevřené ekonomiky. Relativně menší část jejich ekonomiky tak závisela na domácí poptávce postižené recesí. Změn jejich deficitů běžných účtů si jejich obchodní partneři ani nevšimli. Pokud by však stejných změn dosáhla například Itálie, šlo by o velmi významný posun. Kdyby navíc z Itálie během recese odešla stejná část populace jako z Litvy či Lotyšska, ztratila by 11 milionů lidí.
V baltských ekonomikách hrají navíc významnou roli zahraniční banky. Pro eurozónu by to byl ekvivalent bankovní unie. V jejím rámci by vlády se silnou fiskální pozicí zachraňovaly slabé bankovní systémy. V neposlední řadě pak nesmíme zapomínat na to, že baltské země vnímají své evropanství jako alternativu k opětovnému pádu do sféry vlivu Ruska. Jejich obyvatelé tak mají motivaci k bolestivým krokům, které dokazují jejich přesvědčení. U jiných zemí je podobná motivace k evropanství mnohem slabší a to samé platí o motivaci k úsporám.
Jsou tedy baltské země a zejména Lotyšsko modelem expanzivní fiskální kontrakce? Co se týče krátkého období určitě ne, protože utahování vyvolalo kontrakci. Poté se dostavil růst a zlepšila se vnější rovnováha. Nezaměstnanost a míra emigrace se ale stále nachází vysoko. Co je možné pro malé ekonomiky, není možné pro ty velké. Možná je Lotyšsko modelem pro malou otevřenou zemi. Je ale šílené tvrdit, že je to model pro Evropu.
Autorem je Martin Wolf
(Zdroj: FT)