Šokující kolaps Rana Plazy v Bangladéši v dubnu tohoto roku, budovy, ve které sídlily nejméně čtyři továrny na výrobu oděvů, se dostal na titulní strany novin po celém světě. Ukázalo se totiž, že na budově se objevily trhliny již 23. dubna a obchody a banka, které v ní sídlily, byly okamžitě uzavřeny a evakuovány. Dělníkům v oděvních fabrikách bylo ale nařízeno, aby se do budovy další den vrátili a budova jich byla plná, když se v ranní dopravní špičce náhle sesula. Z jejích trosek bylo do konce pátrání v polovině května vyproštěno 1 127 mrtvých a přibližně 2 500 raněných, převážně žen.
Mnoho západních oděvních firem, které mají výrobu v Bangladéši, rychle začalo komunikovat s veřejností a snažily se představit se v co nejlepším světle, aby zmírnily případnou reakci veřejnosti na odhalení takto špatných podmínek práce v jejich místních továrnách. Ale slova jsou laciná.
Do současné chvíle pouze dvě z těchto firem, americká PVH, která vlastní značky Calvin Klein a Timberland, a německý maloobchodník Tchibo, podepsaly s Bangladéší Smlouvu o ochraně před požárem a bezpečnosti budov, která zaručuje nezávislé prohlídky strukturální bezpečnosti místních továren. Společnost Walmart, na druhou stranu, již v roce 2011 odmítla přijmout reformy, které navrhovaly, aby maloobchodníci za zde vyrobené zboží platili o něco více výměnou za zlepšení stardardů bezpečnosti práce v Bangladéši. Walmart a 14 dalších severoamerických firem také přímo odmítly podepsat výše zmíněnou smlouvu, termín jejíhož podepsání vypršel 14. května 2013, jen 3 týdny po neštěstí v Rana Plaza.
Od roku 1980 se Bangladéš, tak jak globální výrobci oděvů hledají co nejlevnější místa pro svou výrobu, posunul na světovém žebříčku zemí vyrábějících a exportujících oděvy ze 76. místa na čtvrté. Oděvnictví, globální průmysl o velikosti 2 trilióny dolarů, je zároveň jedním z nejmobilnějších. Vyznačuje se naprosto minimálními překážkami vstupu a je to celé o co nejnižších nákladech – kdekoliv po světě.
V roce 1980 byl největším světovým exportérem oděvů Hongkong s 5 miliardami dolarů obratu při dnešních cenách, následován Itálií (4,6 miliardy), Jižní Koreou a Německem (všechny jen lehce pod 3 miliardy dolarů obratu). Dalšími zeměmi v první desítce byly v tomto pořadí: Taiwan, Francie, Velká Británie, Čína, USA a Belgie. Čína tenkrát exportovala oblečení za 1,6 miliardy dolarů ročně. Čína se stala největším exportérem oblečení v roce 1994, ale v té době to bylo jenom těsně před Hong Kongem. V roce 2011 byla už situace úplně jiná. Čínská dominance byla absolutně ohromující. V tom roce exportovala Čína oblečení v hodnotě 154 miliard dolarů, pak bylo dlouho nic, pak stále nic, a potom Hong Kong s 24 miliardami a Itálie a Bangladéš s 23 a 20 miliardami dolarů obratu. Do top desítky se vešlo ještě Německo, Indie, Turecko, Vietnam, Francie a Španělsko.
Proč k tomu došlo? Podívejme se nejdříve na nákladovou strukturu výroby oblečení. Percentuální rozdělení nákladů na výrobu oděvního zboží o tom vypovídá vcelku jasně: 31% střih/šití/začištění/práce celkem, 23% výroba nití a látky (energie, znovu práce), 11% suroviny, 8% režijní náklady dodavatelského řetězce, 8% dovozní cla, 5% doprava, 8% ostatní náklady a 7% zisk.
Tato trochu nudná statistika nám jasně ukazuje, že daleko největší nákladovou položkou při výrobě oděvů je lidská práce. A práce je v západním světě drahá. Vymysleli jsme si tady různá pravidla a regulace jako minimální mzdu, zákaz dětské práce, pravidla bezpečnosti práce, a to všechno stojí spoustu peněz. Ale existuje spousta zemí třetího světa, kde mají pro zaměstnavatele, který slíbí otevřít novou oděvní fabriku, daleko více pochopení. Takže drtivá většina tohoto odvětví, snad s výjimkou nejdražší designerské módy a specializované výroby, se postupně a jistě přesouvá do těchto zemí třetího světa a jejich robotáren, obecně známých pod anglickým názvem sweat shops.
Co s těmito sweat shopy, kde v obecně velmi špatných podmínkách pracují tisíce a miliony většinou žen a někdy dětí, budeme dělat? Uděláme snad všichni tu “správnou” věc a budeme kupovat jen oblečení vyrobené na domácím trhu, měli by Američané například nakupovat jen trička “Made in USA”? Problém bohužel je, že cedulka "Made in USA" neznamená nutně, že to oblečení bylo vyrobeno v jednom z padesáti států USA. Tak například The Commonwealth of the Northern Mariana Islands, jinak patnáct ostrovů v západním Pacifiku, vstoupilo do politické unie se Spojenými státy, podle které dostaly výjimku z federálních imigračních zákonů a zákonů o minimální mzdě. Dělníci sem pak byli importováni ve velkém z jiných částí Asie, placeni mizerně a drženi v podmínkách silně připomínajících otroctví. Ale na oblečení, které šijí, se skvěje cedulka "Made in USA".
Tady je něco pro zamyšlení: co kdybychom na každý kousek oblečení dali nálepku, která by jasně deklarovala, jestli byl ušit ve sweat shopu nebo ne? Zavedení takových nálepek není, myslím, dnes na pořadu dne legislativních sborů nikde na světě. Ale mohlo by to velmi pěkně řešit tenhle dlouhodobý problém.
Naše společnost se jistým způsobem vyvinula od té velké industrializace v Evropě a v USA v 19. století. Věděli jste například, že před zhruba sto lety Nejvyšší soud Spojených států zrušil federální zákon omezující dětskou práci, protože soud neshledal na dětské práci ve své podstatě nic špatného? No, lidé na to jaksi od té doby změnili názor. Tedy aspoň pokud se týká amerických dětí. Co se týká triček vyrobených v Bangladéši nebo v Číně, platí spíše pravidlo “co oči nevidí, to srdce nebolí”. Takže taková povinná nálepka by to mohla změnit a to tričko udělat “špatným” a “nemorálním”. Současné oděvní konglomeráty by se tomu jistě bránily se vší svou lobistickou silou, tak, jako se výrobci potravin v Kalifornii a jinde dosud úspěšně brání zavedení nálepek s označením geneticky modifikovaných potravin. Nebo jako se výrobci bavlny na americkém Jihu začátkem 20. století bránili zákonům zamezujícím dětské práci a jako se velké tabákové konglomeráty bránily zavedení nálepek o škodlivosti kouření na balíčky cigaret.
Je těžké si představit, že obavy o zdraví dělníků v Bangladéši nebo v Indii by jen tak samy o sobě mohly zastavit globalizaci světového oděvnictví. Zrovna tak je naivní si myslet, že pracovní podmínky v Bangladéši se teď nějak prudce změní k lepšímu kvůli těm nešťastným mrtvým v Rana Plaze.
Takže třeba bychom se přece jen měli těmi nálepkami na oblečení zabývat. Koneckonců, přes veškerou snahu výrobců cigaret tomu zabránit, se teď všude možně tisknou na krabičky jejich výrobků varování a v některých zemích i pěkně grafické obrázky následků kouření. V současné době probíhá také několik soudních procesů, jejichž snahou je zajistit zveřejnění obsahu tzv. "konfliktních minerálů" ve výrobcích jako mobilní telefony.
Tak, jako se svého času zdálo nemožné, že by vláda zasahovala do práv firem najmout si práci na trhu za podmínek a za cenu, které si firmy samy stanovily, tak se jednou může zdát nepředstavitelné, že by vlády firmám tolerovaly nevědomost o zneužívání lidí jejich vlastními dodavateli. Zákony na ochranu dětí se v západním světě časem přece také prosadily…