Když město Detroit požádalo minulý týden o ochranu přes věřiteli, jednalo se o největší podobný právní akt v dějinách Spojených států. Počet obyvatel Detroitu klesl z 1,8 milionu v roce 1950, kdy to bylo páté největší americké město, na dnešních necelých 700 000. Jeho průmyslová základna leží v troskách.
A přesto žijeme ve světě, kde na tom města nikdy nebyla tak dobře jako dnes. Poprvé v dějinách žije ve městech více než polovina světové populace a městské aglomerace generují odhadem 80 % globálního HDP. Tyto poměry se s rychlou urbanizací v zemích s rozvíjejícími se trhy ještě zvýší. Jaké ponaučení si tedy svět může vzít z detroitské šlamastyky?
Ještě v 90. letech řada expertů naznačovala, že s vývojem nových technologií ztratí velká města na významu. Věřilo se, že díky internetu a mobilním komunikacím, kteréžto technologie byly tehdy v plenkách, nebude nadále nutné, aby lidé bydleli v přelidněných a drahých městských aglomeracích. Místo toho zaznamenala města jako New York a Londýn po roce 1990 prudký růst počtu obyvatel, přestože do té doby jejich počet obyvatel desítky let klesal.
Jedním faktorem, který velkým městům pomohl, je charakter života v jednadvacátém století. Dříve byl život v rozvinutých zemích založený na každodenní rutině: lidé odjeli do práce v kancelářích a továrnách, po návratu domů povečeřeli s rodinou, zhlédli své oblíbené televizní pořady, šli spát a po probuzení celý cyklus opakovali.
Dnes však pro většinu lidí tyto pravidelné cykly neplatí. Během pracovního dne lidé mísí a kombinují mnoho různých aktivit – mohou pracovat za stolem, ale také si mohou zajít na oběd s přítelem, navštívit tělocvičnu, dělat domácí práce, vyjet na služební cestu, nakupovat přes internet a tak dále.
Ani čas strávený doma dnes není zřetelně ohraničený; lidé mohou pracovat přes internet nebo se účastnit konferenčních hovorů, přestože se zároveň věnují rodinnému životu. A zjistili jsme, že tento „víceúlohový život“ se nejlépe vede ve velkých městech, kde se koncentruje mnoho vymožeností, a to jak tvrdých – letiště, prodejny, školy, parky a sportovní zařízení –, tak i měkkých, jako jsou kluby, bary a restaurace.
Dalším faktorem je skutečnost, že velká města získala na významu coby centra inovace a kreativity. Až do devatenáctého století uskutečňovali inovace převážně všestranně založení lidé a všeumělové, díky čemuž probíhala akumulace nových znalostí pomalu, avšak jejich rozšiřování do různých oborů bylo rychlé. Ve dvacátém století se budování znalostní základny stalo úkolem specialistů, což zrychlilo tvorbu znalostí, ale zbrzdilo jejich mezioborovou aplikaci.
Nedávné studie však ukázaly, že tento zdroj inovací rychle zpomaluje (produktivita amerického výzkumného pracovníka dnes může činit necelých 15% produktivity srovnatelného pracovníka v roce 1950). Místo toho jsou inovace stále ve větší míře založené na směšování a kombinování znalostí z různých specializací. A některá velká města jsou pro tuto činnost ideální, poněvadž se v nich koncentrují různé druhy lidského kapitálu a podněcují nahodilé interakce mezi lidmi s různými znalostmi a dovednostmi.
Problémem tohoto postindustriálního městského modelu je skutečnost, že silně upřednostňuje všeobecně založená velkoměsta, která sdružují různé druhy měkkých a tvrdých vymožeností a lidského kapitálu. Dynamika růstu může být v případě některých úspěšných velkoměst tak silná, že dokážou vysávat menší konkurenty (například Londýn versus města v severní Anglii).
V tomto světě si mohou vést dobře i některá specializovaná velkoměsta. Detroit se svou dlouhodobou odkázaností na automobilový průmysl však ukazuje, že městům, která jsou závislá na jediném průmyslovém oboru nebo na dočasně výhodné poloze, se může dařit mimořádně špatně.
To vše má důležité důsledky pro rozvíjející se ekonomiky. Když se Čína proměnila v „továrnu světa“, procento Číňanů žijících ve městech vyskočilo z 26,4% v roce 1990 na dnešních přibližně 53%. Velká kosmopolitní města jako Peking a Šanghaj dramaticky rostou, avšak hlavní část migrace má podobu vzniku malých a středně velkých uniformních měst, která v posledním desetiletí rostou jako houby po dešti. Sdružováním průmyslové infrastruktury a používáním systému chu-kchou, kdy se vydává povolení k pobytu pro určité konkrétní město, se úřadům překvapivě dobře daří celý proces kontrolovat.
Tento proces růstu měst se však začne rozpadávat. Jakmile Čína změní svůj ekonomický model směrem od investic do těžké infrastruktury a velkoobjemové výroby, mnohá z těchto malých průmyslových měst přijdou o svůj základní průmyslový sektor. Dojde k tomu právě v době, kdy vzhledem k pokřivenému demografickému složení nastane v zemi úbytek pracovních sil a zpomalení migračního přílivu z venkovských oblastí do měst (venkovskou populaci dnes tvoří nepřiměřeně vysoký podíl starších lidí).
Postindustriální přitažlivost velkoměst, jako jsou Šanghaj a Peking, současně přiláká talentovanější a vzdělanější děti dnešních průmyslových dělníků. A na rozdíl od venkovských migrantů mířících za prací v průmyslu pak bude mnohem obtížnější řídit vzdělané a kreativní profesionály prostřednictvím systému chu-kchou. Boom v úspěšných velkoměstech proto odčerpá lidský kapitál z méně atraktivních průmyslových center, které poté spadnou do zlovolné spirály rozkladu a klesající produktivity.
Podobné příběhy, jaký zažívá Detroit, se v rozvinutých zemích odehrály v posledních padesáti letech několikrát. A jak naznačuje osud měst na severu Mexika, ani rozvíjející se ekonomiky nejsou vůči tomuto procesu imunní.
Proto se na tento okamžik musí připravit i Čína. Místo aby budovala další uniformní průmyslová města, potřebuje nově vybavit a modernizovat města, která již stojí. A jak se počet obyvatel začíná snižovat, možná by dokonce stálo za úvahu, zda nebude lepší neživotaschopná města uzavřít a konsolidovat. Osud Detroitu by měl sloužit jako varování nejen pro Čínu, ale i pro příští generaci urbanizujících se zemí (například pro Indii).
Sandžív Sanjal je globálním stratégem v .
Copyright: Project Syndicate, 2013.