V dnešní době jako by všichni chtěli vykazovat přebytek na běžném účtu. Čína vykazuje vysoké přebytky už dlouho. Eurozóna je má nyní ještě vyšší, přičemž výkyvy v jižní Evropě dál zvyšují dlouhodobé přebytky Německa. S vysokými přebytky dnes pracují i další země od Singapuru po Rusko.
Vnější schodek Spojených států – který po desetiletí pomáhal udržovat přebytky jinde – je dnes přitom nižší než před rokem 2008 a mnoho ekonomů tvrdí, že by se už nikdy neměl vrátit na předchozí úrovně (vzhledem k boomu těžby břidlicového plynu je to podle nich tak jako tak nepravděpodobné). Finanční trhy navíc dávají jasně najevo, že schopnost dalších významných deficitních zemí, jako jsou Brazílie a Indie, absorbovat kapitálové toky naráží na své hranice. Protože je svět uzavřeným systémem, nutně tak vzniká otázka: Kdo bude vykazovat světové schodky?
Ekonomové hlavního proudu se domnívají, že globální ekonomika by měla fungovat jako vyvážený mechanismus, v němž se vnější přebytky a schodky během času vyrovnávají. Periody globální ekonomické expanze však prakticky vždy charakterizovala symbiotická nerovnováha.
Jedna část světa vykazuje dlouhou dobu vysoké schodky a vytváří poptávku; jiná část světa zatím hromadí přebytky a financuje schodek první části. Platilo to o obchodu mezi Římem a Indií v prvním a druhém století i o éře evropských objevů ve století šestnáctém. Platilo to také v případě dvou dohod z Bretton Woods, kdy nezbytné schodky šly na vrub USA.
Připusťme, že nevyvážené systémy vytvářejí pokřivení. Římané museli znehodnocovat mince kvůli trvalé ztrátě zlata ve prospěch Indie. Španělská říše zaplavila svět stříbrnými mincemi, jimiž platila za své četné války. Dohoda Bretton Woods I se zhroutila v roce 1971, kdy se pevný kurz dolaru ke zlatu stal neudržitelným, a Bretton Woods II skončila v roce 2008 kvůli špatné alokaci kapitálu. Ani tato pokřivení však nezabránila tomu, aby nevyvážené systémy dlouhou dobu fungovaly.
Jediným významným obdobím „vyvážené“ hospodářské expanze byl počátek devatenáctého století. Britská východoindická společnost záměrně prosadila trojstranné obchodní aranžmá, v jehož rámci Británie prodávala průmyslové zboží do Indie, kde nakupovala opium, to následně prodávala v Číně a financovala jím nákup čaje a dalších výrobků. Vyvážený globální hospodářský růst jinými slovy vyžadoval válku, kolonizaci a obchod s drogami ve velkém měřítku.
Jaká symbiotická rovnováha se tedy stane základem příštího kola globálního hospodářského růstu? Vzhledem k tomu, že běžný účet je rozdíl mezi mírou úspor a mírou investic dané země, přičemž na oba faktory má silný vliv demografické složení, musíme brát v úvahu rychlé změny v populační dynamice.
Čína v současné době spoří a investuje polovinu svého HDP, avšak se zmenšováním objemu pracovní síly v nadcházejících letech její míra investic pravděpodobně prudce klesne. Stárnutí obyvatelstva však zabrání tomu, aby míra úspor klesala stejným tempem. Vzniklý rozdíl vygeneruje velké vnější přebytky, které promění Čínu z „továrny světa“ ve „světového investora“.
Ideální by bylo takové globální demografické uspořádání, při němž by stárnoucí země mohly vykazovat přebytky právě ve chvíli, kdy by mladší země potřebovaly kapitál. Ve skutečnosti se však mnoho velkých ekonomik bude ve stejnou dobu snažit spořit na penzi. Mladšími zeměmi bývají navíc zpravidla rozvíjející se trhy, které nemají dostatečnou velikost ani kapacitu efektivně absorbovat nadměrné světové úspory.
USA jsou hlavní výjimkou: disponují jak požadovanou velikostí, tak i nejmladší populací ze všech velkých rozvinutých zemí. Vzhledem k tomu to budou opět USA, kdo bude vykazovat největší vnější schodek na světě – tuto situaci bychom mohli označit za Bretton Woods III.
Možná se zdá strašné očekávat od tak vysoce zadlužené země, že bude dál vršit schodky; svět je však ochoten financovat USA i za záporné reálné úrokové sazby. Svět se dnes obává hlavně toho, že se američtí politici budou zdráhat zvýšit vládní dluhový strop!
Nebudou-li USA schopné či ochotné vykazovat požadované deficity, zabředne globální ekonomika do přebytku úspor charakterizovaného nízkou poptávkou a levným kapitálem, a to až do chvíle, kdy se vynoří jiná alternativa. Je však také možné, že nízké náklady mezinárodního kapitálu podnítí USA k tomu, aby absorbovaly část přebytečných světových úspor, což rozproudí novou periodu globální expanze.
Dohoda Bretton Woods III by sice zákonitě vytvořila vlastní pokřivení, ale mohla by vydržet mnoho let, pokud by se kapitál investoval rozumně. Vyhlídka jejího konečného zániku není dobrým důvodem k tomu, aby se raději čekalo na příchod nějakého teoretického ideálu globální rovnováhy. Soudě podle historických zkušeností bychom čekali dlouho.
Sandžív Sanjal je globálním stratégem v . Světové ekonomické fórum mu v roce 2010 udělilo titul „Mladý globální lídr“.
Copyright: Project Syndicate, 2013.