V souvislosti s poslední krizí i pokrizovým vývojem jsme u nás mohli vícekrát zaznamenat oživení úvah jednoho z našich nejvýznamnějších podnikatelů. Tomáš Baťa prý mimo jiné uvedl následující:
„Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“
Podobné citáty budí jednoznačný (dobou nepodmíněný) souhlas veřejnosti, já z nich mám pocit tak trochu rozporuplný. Jádro věci je v tom, že musíme rozlišovat, o jaké krizi mluvíme. Představme si nějakou zemi, třeba v srdci Evropy. Země trpí tím, že po dlouhá desetiletí (a možná ještě mnohem déle) sama v sobě pěstovala švejkovství, hospodské mudrlantství, hrdost tak na to, že je první ve spotřebě piva na hlavu, přísloví typu kdo uteče vyhraje, z cizího krev neteče, na každém šprochu pravdy trochu ... Tato země má ekonomické problémy, u kterých se mísí projev výše uvedeného (můžeme tomu říkat sociálně-strukturální faktory) s vlivem globálně cyklických faktorů. I tak u ní ale asi skutečně nejde říci mnoho trefnějšího než „mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek, který nelze sanovat penězi ... nepotřebujeme žádných geniálních obratů, důvěru lze obnovit jen osobním příkladem“. Historie se neopakuje přesně, ale dost se rýmuje.
Poté, co jsme prvním příkladem notně potrénovali fantazii, se přesuňme k příkladu druhému: Někde, třeba na severu Evropy, je hypotetická slušně spravovaná země, kde vláda dlouhodobě utrácí jen tolik, kolik vybere na daních. Nekrade se, lidé jsou k sobě slušní, poctivost je nepřekročitelnou normou. Přijdou ale problémy někde v globální ekonomice a ty se projeví na růstu nejistoty i v této naší hypotetické zemi. Nic víc, ale i tento růst nejistoty stačí na to, aby lidé najednou začali více šetřit. Namísto nákupů strkají peníze pod slamník a do bank, ty ale namísto jejich půjčování (přeměnu na skutečné úspory) jen drží více hotovosti. Jednak jsou přísnější při poskytování úvěrů a podniky trápí stejný růst nejistoty, takže o úvěry na investice ani nemají zájem. Své zmenšující se zisky také neinvestují, ale drží je ve svých rozvahách jako hotovost.
Samozřejmě, že se roztáčí spirála neustále se zhoršujícího výhledu a rostoucí nejistoty, nezaměstnanost prudce roste. Vláda, na první pohled paradoxně proto, že je zodpovědná, se zadluží. Vydá dluhopisy a stáhne zamýšlené (a jinak těžko „realizovatelné“) úspory od střadatelů (o nějakém vytěsňování investic nemůže být řeči). Tento dluh investuje do infrastruktury, částečně jím také pokryje zvýšené sociální výdaje spojené s nezaměstnaností. Centrální banka část těchto dluhopisů vloží do své rozvahy a výměnou za ně dá bankám rezervy (tedy ekvivalent peněz). Banky totiž stále touží hlavně po aktivu nejlikvidnějším. Zvýšené výdaje vlády a tišící kroky centrální banky situaci uklidní a podpoří poptávku, takže za čas provede centrální banka bezproblémový a včasný exit ze své politiky. To samé může díky nastartované ekonomice udělat vláda – přechodně zvyšuje daně z kterých splácí přechodný dluh. Což není nic jiného než že lidem vezme peníze, aby jim vrátila to, co si od nich dříve půjčila (na to, aby jim peníze ve formě zvýšených výdajů a investic zase dala).
Je podstatě ekonomickou tragédií, že tento druhý příklad, respektive řešení problému, je mnohem hypotetičtější než ten první. Tedy hlavně co se týče fiskální politiky – monetárně jsme už někde v době železné (nejdou nám hlavně ty bubliny), podle mého jde evoluce dobrým směrem a žádné revoluce zde netřeba. Ale fiskálně jsme stále naprostí neandrtálci. Příčinou je to, že fiskální politiku stanoví politik sledující krátkodobé politické zájmy (což z velké části implikuje i řešení). Nyní nejsme schopni dosáhnout stavu, kdy v dobách boomu šetříme dost na to, abychom při náběhu na recese byli schopni efektivně stimulovat. Čisté ztráty z celého procesu jsou obrovské, v případě zemí jako Řecko to jsou bohužel doslova ztráty na životech (slova jako recese jsou někdy příliš impotentní).
Ve vztahu k uvedeným citátům platí, že druhý typ krize, či „hospodářského úpadku“ lze (a dokonce je to záhodno) „sanovat penězi“. Správně provedená ekonomická politika totiž eliminuje přechodný růst poptávky po penězích (pokles poptávky po rizikovějších a méně likvidních aktivech a poptávky po zboží) a pak se vrátí zpět k normálu. Zde totiž nejde o žádnou schumpeterovskou kreativní destrukci – padají zdravé firmy a je to destrukce destruktivní. V praxi pak vidíme v naprosté většině případy smíšené vybrat správný přístup je umění. Patrné je to dobře právě u nás.
Hovořit o morálce směrem k jiným (tj. ne primárně k sobě) je často ošemetné a mluvit o ní ve vztahu k ekonomii dvojnásob. Ne proto, že bychom se jí v této oblasti neměli držet, ale proto, že existuje obrovský prostor pro nedorozumění, či dokonce nemístné puritánství (které s morálkou nemá co dělat). Mělo by to být patrné z výše uvedeného příkladu. Ukázkou ekopuritánství je nabádání k tomu, abychom na úrovni celé ekonomiky (!) nedělali dluhy, ale naopak jen šetřili. Sám jsem hodně konzervativní a dovedu si představit jen málo případů, kdy bych si nějaké peníze půjčil. Musíme si ale být vědomi toho, že úspory a dluh jsou jedno a to samé – jednou viděno z pohledu toho, kdo peníze poskytuje, podruhé z pohledu toho, kdo si je půjčuje. Nemůžu spořit bez toho, aby si ode mne peníze někdo nepůjčil – mně nevznikla pohledávky a jemu závazek. Složitost dnešního finančního systému s myriádou vztahů a instrumentů na tomto principu nic nemění.
Co by nám dnes poradil pan Baťa, nevím. Pokud by hypoteticky a asi jen omylem došlo k tomu, že bych se s ním mohl o jeho radě pobavit, navrhl bych mu, aby jádro nechal. Ale aby dopiloval detaily: Aby dal jasně najevo, o jaké krizi mluví. Aby případně vysvětlil, proč si myslí, že ani kvalitní hospodářská politika (použil bych tento výraz místo „sanování penězi“) není namístě. Také bych s prosbou navrhl, aby neříkal, „šetřit a nedělat dluhy“, ale místo toho „šetřit a dluhy dělat všude tam, kde se to vyplatí“. Pokud takové příležitosti nejsou, je lepší dát rozumnou spotřebou někomu práci, než neuskutečnitelnou snahou o úspory práci brát.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.