Využívání jaderné fúze je vzdálené přibližně 30 let. A bude tomu tak vždy. Makroekonomie je na tom podobně. Když udeřila Velká deprese, ekonomové začali konečně brát vážně boomy a recese. Tedy záhadu, kdy zůstává neměnný počet továren, kanceláří i lidí, ale najednou se vyrábí méně. S problémem zápasili John Maynard Keynes, Friedrich Hayek i Irving Fisher a jejich práce z 30. let odstartovala dlouholetý výzkum toho, čemu dnes říkáme ekonomický cyklus. Nyní je tomu téměř sto let, co se jím zabývaly ty nejchytřejší hlavy, ale pokrok je minimální.
Robert Lucas, který je pravděpodobně nejvlivnějším ekonomem z doby po Keynesovi, v roce 2012 řekl: „Nejdříve jsem byl přesvědčen o tom, že všechny deprese mají monetární původ. Nyní se domnívám, že poválečné recese jsou v naprosté většině příkladem toho, jak důležité jsou reálné šoky. Stále jsem ale přesvědčen, že ve 30. letech a v roce 2008 hrál rozhodující roli šok finanční.“ Vývoj názorů Lucase v podstatě odpovídá tomu, jak se měnil celý akademický pohled. V 70. letech byli ekonomové většinou přesvědčeni o tom, že recesi vyvolávají utažené monetární podmínky. Pak se pozornost otočila k modelům, které pracovaly zejména s klesajícím množstvím nových technologií. Recese na počátku 80. let ale otočila pozornost zpět k monetární politice. Po roce 2008 se pak začalo pracovat na modelování finančních krizí. Konsenzus se tedy posouvá pokaždé, když se objeví něco nového.
Greg Mankiw z Harvardu hovoří o tom, že oblast, které se nejvíce věnoval, je právě ekonomický cyklus. Zároveň jde o oblast, kde nejčastěji čelí důležitým otázkám bez jasných odpovědí. A John Cochrane z University of Chicago zase napsal následující: „Proč stagnujeme? Nevím. Nemyslím si, že to vůbec někdo ví. Nic v tradiční makroekonomii nevysvětluje to, proč stagnujeme.“ Podobné tápání se týká i inflace. Tištění peněz by mělo vyvolávat inflaci. Kvantitativní uvolňování, o kterém jako o nástroji boje s deflací snil už Milton Friedman, ale nedokázalo inflaci zvednout z úrovně pod 2 %. Někteří ekonomové tak dokonce došli k závěru, že takové uvolnění a delší období nízkých sazeb ve skutečnosti inflaci tlumí.
Rozdělen je rovněž pohled na to, jak s recesemi bojovat. Dominantní větev ekonomie tvrdí, že boj s recesí je úkolem Fedu. Její část ale dodává, že pokud sazby klesnou k nule, monetární politika už toho mnoho nezmůže. Na její místo by pak měla nastoupit politika fiskální. Noví klasikové naopak tvrdí, že s recesí nelze dělat nic. Podle nich musíme prostě čekat, až pominou. Trochu to připomíná středověké doktory dohadující se o tom, zda pacientovi pustit žilou, či zda přiložit pijavice. Bez pochopení toho, co je příčinou problémů, jsou naše návody na řešení většinou střelbou naslepo.
Problém není v tom, že by makroekonomové nebyli dost chytří, nebo že by jejich pohled byl příliš zpolitizovaný. Problémem jsou data. Ekonomické cykly jsou dlouhé a ty, které se vzájemně podobají, jsou si velmi vzdálené. Je tedy těžké říci, jaká strategie byla skutečně efektivní, či zda by zlepšení přišlo i bez ní. Hlavní používané statistické metody jsou notoricky nespolehlivé a nepřinášejí jednoznačné závěry. Trochu pomáhá porovnání jednotlivých zemí, ale i zde narážíme na významná omezení. O cyklech toho moc nevíme proto, že nemáme nástroje, jak je spolehlivě analyzovat. Biologové se nacházeli v podobné situaci předtím, než byl k dispozici mikroskop. Neměli ten správný nástroj a ani neměli představu o tom, jak by měl vypadat. Pomohou nám obrovské online hry, které umožní studovat „laboratorní“ recese? Nebo pomůže simulace ekonomik? Můžeme také studovat města jako samostatné ekonomiky, či zkoušet jiné metody. Můžeme se vysmívat makroekonomii a tvrdit, že není vědou. Nyní tu jsou ale velké problémy, které lidstvo ještě řešit neumí.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg