Kolikrát už jste slyšeli, že lidé plení přírodní zdroje, že světu dochází ropa, že narážíme na omezené schopnosti atmosféry vypořádat se s emisemi, nebo že půda už není schopna živit neustále se zvětšující populaci? Za podobnými tvrzeními stojí předpoklad omezenosti zdrojů. Tedy kovů, ropy, čistého vzduchu, půdy, a podobně. My pak riskujeme, že tyto zdroje naší spotřebou celé vyčerpáme.
Historií se ale táhne jeden podivný rys: Ony limity dané omezeností zdrojů zas a znovu prorážíme. Koneckonců, jak jednou poznamenal jeden saúdský ministr: „Doba kamenná neskončila kvůli nedostatku kamene.“ Ekologové podle všeho nechápou, že když začal docházet velrybí tuk, byla objevena ropa. Když se začaly zmenšovat přírůstky zemědělských výnosů, začali jsme používat hnojiva. Když bylo vynalezeno skleněné vlákno, klesla poptávka po mědi. Ekologové ale zase ekonomům vyčítají, že se spoléhají na podivnou magii zvanou „trh“ či „ceny“, která by měla zabránit tomu, abychom zdroje úplně vyčerpali. Nejjednodušším způsobem, jak vyvolat na ekologické konferenci nadšení, je říci nevybíravý vtip na adresu ekonomů.
Žil jsem mezi oběma kmeny – mezi ekology i ekonomy. Studoval jsem ekologii a pak jsem pracoval pro Economist. Když jsem byl ekologem, tíhnul jsem k tomu, že zdroje jsou omezené a je nutno s nimi šetřit. Dnes se domnívám, že omezení neexistují a důvodem je naše schopnost vynalézat nové způsoby toho, jak s méně zdroji vytvořit více věcí. Tyto úvahy se týkají široké škály současných problémů. Pesimisté například hovoří o tom, že atmosféra není schopna vypořádat se s rostoucím množstvím emisí. Optimisté naopak tvrdí, že ekonomický růst povede k technologickému rozvoji, který zajistí nižší využívání energií.
Ekolog Carl Safina odhaduje, že pokud bychom měli mít všichni životní standard na úrovni Američanů, potřebovali bychom k tomu 2,5 planety, jako je ta naše. Profesor z Harvardu E.O. Wilson zase tvrdí, že kdyby se z nás všech stali vegetariáni, světové zemědělství by bylo schopno uživit 10 miliard lidí. Iddo Wernick a Paul Waggoner dokonce došli k překvapivému závěru, že díky poměrně mírnému růstu plodinových výnosů budeme v roce 2050 potřebovat méně zemědělské půdy než v roce 2000 (pokud ji tedy nebudeme namísto výroby potravin využívat na biopaliva).
V roce 1972 publikoval vlivný think tank Římský klub knihu „Hranice růstu“. V ní tvrdil, že touto dobou budeme tvrdě narážet na nedostatek různých kovů, paliv i prostoru. Proč se tak neděje? Odpověď je jednoduchá: Technologie. Máme lepší těžební techniku, zdroje využíváme efektivněji, ty drahé nahrazujeme levnějšími. Před deseti lety jsme mohli očekávat, že za pár desetiletí dojde zemní plyn i ropa. Pak by klesly rovněž zemědělské výnosy a svět by si musel vybrat, zda vymění zbývající deštné pralesy za pole, nebo bude hladovět. Přišlo ale frakování a ropný a plynový vrchol byly odloženy. Pokud bych mohl pro životní prostředí něco udělat, přivedl bych dohromady ekology a ekonomy. Dal bych jim jednu jedinou otázku a nesměli by odejít, dokud by na ni neodpověděli. Ta otázka zní: „Jak mohou inovace zlepšit životní prostředí?“
Autorem je Matt Ridley, člen Sněmovny lordů.
Zdroj: WSJ