Po recesi let 2000–2002 držel Fed sazby nízko a snažil se stimulovat sektory, které jsou na sazby citlivé. Firmy toho rychle využily a nahrazovaly dlouhodobý dluh krátkodobým. Platilo to zejména o společnostech se slabými rozvahami. Na konci roku 2003 už bylo jasné, že tento proces ohrožuje celou ekonomiku. Bylo záhadou, proč někdo nový dluh vůbec kupoval. Ale jen málo investorů drží ty nejhorší cenné papíry přímo. Většina je totiž držena ve formě papírů, které nějakým způsobem parazitují na důvěryhodnosti vlády. Nemá cenu poukazovat na to, že tehdy to celé skončilo špatně. Pokud je poptávka po nějakém finančním produktu vysoko, Wall Street a bankovní systém mají motivaci k tomu, aby těchto produktů tvořily víc a víc. Asi bychom čekali, že se Fed poučil. Ale namísto toho během posledních několika let záměrně podporoval přesně stejnou dynamiku, která předtím vedla ke katastrofě.
Spekulace a honba za výnosy tak vytlačily valuace akcií na dvojnásobek toho, co bylo před bublinou běžné. V letech 1973–1974, 1987 či 2000–2002 jsme viděli, že prudké propady akciového trhu nemusí vyvolat korekci na dluhopisových trzích. V letech 2007–2009 se ale propad rozšířil i na dluhopisové trhy, protože investoři měli své sázky vysoce zapáčené. V současné době není největším rizikem fakt, že valuace akcií leží vysoko. Je jím vysoký objem vydaných dluhopisů nízké kvality, které financují buď akciové investice či firemní zisky, které stojí na rekordně vysokých maržích. Akciové ztráty jsou běžné. Dluhové financování ale může vyvolat vážné problémy a bankroty. Fed tato rizika svou politikou nezmenšil, spíše naopak.
Je logické tvrdit, že nízké sazby ospravedlní vysoké valuace. Nesmíme však zapomínat, že takové valuace sebou nesou nízkou návratnost akcií v budoucnu. Podle našeho názoru bude návratnost indexu S&P 500 v následujících zhruba 8 letech nulová či negativní. Pokud se to někomu s ohledem na nízké sazby zdá v pořádku, nic proti.
V současnosti se ta nejspolehlivější valuační měřítka nacházejí více než 100 % nad úrovněmi běžnými před bublinou. Tyto úrovně přitom implikují návratnost ve výši asi 10 % ročně. Současné valuace jsou férové, jestliže předpokládáme, že krátkodobé sazby budou u nuly přibližně do roku 2040. I kdyby to byla pravda, návratnost bude velmi nízká. Jinak řečeno, současné valuace jsou férové jen tehdy, pokud se investoři domnívají, že návratnost akcií bude dlouhodobě tragická. Podle mého názoru ale investoři rezignovali na základní aritmetiku a jsou ochotni vzít na sebe jakékoliv riziko jen proto, aby získali alespoň nějaký příjem.
Nenechte se tedy zmást. Toto je akciová bublina a je ve značně pokročilém stádiu. Rozdíl mezi ní a rokem 2000 spočívá v tom, že tehdy byla bublina jasně patrná na technologiích. Nyní je rozprostřena přes všechny sektory. Valuace většiny akcií tak leží výše než v roce 2000. Primárním tahounem trhu nyní ovšem nejsou valuace a fundament, ale pocity. Zejména pocit, že Fed bude nějak schopen udržet ceny akcií v růstu.
Když se ale postoj k riziku mění, trhy reagují okamžitě, ne pozvolna. Někdy je k tomu potřeba nějaký šok, jindy jasný impulz neexistuje. Ztráty přijdou rychle a řada investorů, kteří se domnívají, že dovedou ihned uzavřít své pozice, toho schopna nebude. Nevíme, kdy posun v toleranci k riziku přijde. Částečně k němu už dochází na spekulativních dluhopisech. Nejlepší strategií je podle nás defenzivní pozice, které ale nejdou proti trhu a nespoléhají se na to, že změna přijde okamžitě.
Autorem je John P. Hussman.
Zdroj: Hussmanfunds