Kreativní destrukce se někdy zdá být tak populární, že se z našich úvah téměř vytrácí taková zajímavá možnost – existence skutečně destruktivní destrukce. To první - schumpeterovské vidění ekonomické destrukce je dynamickým pohledem na to, jak nové nahrazuje staré, jak destruující nahrazuje destruované (aby se za čas samo dostalo na jeho místo). Rozporovat tento darwinovský pohled na ekonomiku, respektive její nabídkovou stranu, lze jen těžko. Problém je v tom, pokud jej aplikujeme na situace, u kterých aplikovatelný není. Jinak řečeno, pokud hovoříme o kreativní destrukci tam, kde jde o destrukci destruktivní.
Výrobce kočárů může být velmi kreativně zničen výrobcem automobilů. Kde ale hledat kreativitu, pokud je záhy zničen i tento výrobce automobilů proto, že v ekonomice klesla agregátní poptávka (tj. úspory jedněch se nestaly jejich výdaji a příjmy jiných)? Kde je kreativita v tom, že náš výrobce aut zainvestoval, lidé získali znalosti a dovednosti a pak vše lehne ladem, protože v ekonomice vzroste poptávka po hotovosti, což se následně projeví nižší poptávkou po zboží a službách? Jinak řečeno, musíme velmi přesně rozlišovat mezi tím, co je příčinou destrukce předtím, než se začneme radovat z její kreativity. Nebo ještě hůře předtím, než začneme odmítat třeba monetární stimulaci. Ta by se měla jmenovat spíše monetární kompenzace. Kompenzuje totiž onen posun poptávky po hotovosti (změnu v preferencích „spotřeba – úspory – likvidní aktiva“) a v ideálním případě zamezuje destruktivním destrukcím.
Destrukce či devastace?
Uvedené úvahy u mě po delší době rozproudila nedávná stať Izabely Kamenské na FTAlphaville, respektive předmět jejích úvah - John Komlos z Ludwig-Maximilians University. Ten tvrdí, že ničivá síla spojovaná s kreativní destrukcí v současné době výrazně nabrala na intenzitě – z destrukce se stává devastace. Z výše uvedeného je jasné, že naše názory souzní. Je ale nutno dodat, že ty dva typy destrukce je obvykle těžké obě oddělit. Pro příklad zůstaňme na starém kontinentu: Relativní pasivita ECB a přílišná aktivita některých zemí na straně rozpočtových škrtů vyvolávají destruktivní destrukci v té nejryzejší podobě. Jenže tu je u některých zemí faktor „zdroje vždycky jsou a dluhy se vlastně nemusí splácet“. A destrukci tohoto způsobu přemýšlení lze považovat za přínosnou, či kreativní. Paradox je v tom, že ti, kteří sami sebe považují za největšího přítele lidu (a často uvažují uvedeným způsobem), svému lidu nejvíce škodí. Právě kvůli nim totiž nelze fiskální politiku používat tak, jak bychom měli: Efektivně během celého cyklu. A my tak procházíme vynucenou plošnou destruktivní destrukcí, abychom zničili i to, co si jí zaslouží.
John Komlos ale hlavně v souvislosti s nabírající intenzitou ničení zmiňuje nové téma: Firmy jako ,Twitter, WhatsApp, či Instagram podle něho nepřidávají produktu tolik, jak se domníváme. A hlavně přidávají méně hodnoty než firmy, které nahradily. Vysvětlení je prý následující: „Uspokojují potřeby, které většinou byly uspokojovány už předtím. Zničily starou formu komunikace, ale jsou jejími blízkými substituty“. Kaminska poukazuje na to, že řada lidí věří v pravý opak – nové technologie jsou nedoceněny a přináší nabídkovou revoluci. Zde se tedy dostáváme na tenký led.
Destrukce na obou stranách
Nedávno jsem zde shodou okolností psal o tom, jak problematická a ekonomií zároveň ignorovaná je míra saturace našich potřeb (Závany komunismu 2.0). Výše uvedené v podstatě říká, že s tím, jak zoufaleji a zoufaleji se snažíme uspokojit další a další pseudopotřeby (nalézané jen proto, abychom měli co uspokojovat), tím menší a menší relevanci naše snaha z ekonomického hlediska má. Nahrazení jedné sociální sítě druhou už prostě není jako nahrazení koně traktorem. Dnes se hodnoty tvoří marketingem – u dané služby, či produktu je třeba vytvořit zdání výjimečnosti. Příkladem je podle mého vedle klasických firem jako třeba společnost Under Armour – na její výjimečný investiční příběh jsme se nedávno dívali v sekci Zaostřeno na blue-chips.
Komlos podle mého některé své úvahy dotahuje příliš daleko (na trhu prý existuje kult firem bez zisků ...). Ale líbí se mi to, že s jeho intelektuálním pobídnutím se dobereme k tomu, že v současné době je relevantní o destruktivní destrukci přemýšlet na obou stranách ekonomik – té poptávkové i té nabídkové. Na té první straně je podle mne její existence neoddiskutovatelná. Na té druhé (Komlosovské) se dostáváme na vratkou plochu. Na jednu stranu můžeme cítit, že uspokojování našich potřeb už není, co bylo. Na druhou stranu zavání porovnávání toho, co přidá větší hodnotu, sociálním inženýrstvím. Konečný závěr nechám na čtenářovi. Ale není to pozoruhodné? S rostoucí vyspělostí našich ekonomik máme problémy vytvořit poptávku i možná i smysluplnou nabídku. Jedno od druhého vlastně nejde odpoutat, problematika dualismu se ukazuje v plné síle. A to, co dříve bylo kreativní, je dnes stále více devastující.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž
píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány
jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie,
jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.