Juozas Olekas je litevským ministrem obrany. Jeho rodiče trpěli vzpomínkami na to, jak je Stalin deportoval na Sibiř. Historie jeho rodiny tvořila i jeho identitu a dnes hovoří o tom, že Rusko je reálnou hrozbou. Tato země podle Olekase rozumí pouze jazyku síly a „pokud nedojde k razantní konfrontaci, její agresivita jen vzroste“. Je to patrné i z toho, že před sedmi lety Rusko zaútočilo na Gruzii a Západ proti tomu nijak výrazně neprotestoval. Nyní se to samé děje na Ukrajině a podle ministra mohou být další na řadě právě baltské země.
„Současná krize konečně probudila EU a našim varováním se konečně dostalo sluchu,“ říká ministr. NATO provádí vojenská cvičení a Spojené státy oznámily, že do Polska a baltských zemí umístí těžké zbraně včetně 250 tanků. Oznámení přišlo poté, co Rusko informovalo, že hodlá posílit svůj jaderný arzenál o minimálně 40 balistických střel. Řada Litevců, Lotyšů i Estonců vnímá své země jako novou frontu mezi Východem a Západem. Olekas nedávno obnovil povinnou vojenskou službu a v celém Pobaltí jsou patrné obavy ze zachování svobody a nezávislosti.
Baltské země byly součástí Sovětského svazu, nyní jsou členy EU a z politického hlediska se nachází mezi dvěma rozdílnými světy. Velká část jejich populace má ruské kořeny. V Litvě to je pouze 6 % populace, ale v Estonsku celá jedna čtvrtina a v Lotyšsku dokonce 27 %. Tato část populace žije většinou ve městech, je věrná své zemi, ale má svou vlastní identitu. Pro tyto země není postoj EU k Rusku pouze geopolitickou otázkou. Dotýká se přímo jejich domovů. Zároveň v těchto státech probíhá intenzivní hledání způsobu, jak se postavit k minoritám.
V lotyšském hlavním městě Rize má ruské předky celá jedna polovina a i zde stejně jako ve zbylých dvou zemích funguje politická strana, která reprezentuje zájmy Rusů. Vede ji nejúspěšnější politik s ruskými kořeny na Baltu Nils Usakovs. Jeho strana Harmonie je podporována zejména částí populace s ruskými kořeny. Nicméně Usakovs, který je nyní primátorem Rigy, tvrdí, že „jsou věrni Lotyšsku, NATO a Evropské unii“. Usakovs je prototypem integrovaného Rusa. Podporuje demokracii, má proevropské názory a nemá pochopení pro ruské nacionalistické postoje. Jeho strana stojí na sociálně demokratických principech a těžila z toho, že levicovější voliči v minulých letech volili pouze Rusy.
Po první světové válce bojovaly baltské země za svou nezávislost na bolševicích, ale v roce 1939 se Hitler a Stalin dohodli na tom, že spadnou pod sféru vlivu Sovětského svazu. Na rozdíl od Polska do nich ale nevtrhla Rudá armáda. Sověti zde pouze vybudovali vojenské základny a svůj vliv z nich šířili podobným způsobem, jako to nyní činí Rusko na Krymu. Nakonec ale byly z těchto třech zemí deportovány tisíce lidí, tisíce jich byly zabity. Litva, Lotyšsko a Estonsko nebyly schopny získat nezávislost až do roku 1990. Pak se staly členy EU a pro většinu lidí na Baltu to znamenalo definitivní návrat k Západu.
Asi 14 % lotyšské populace dnes tvoří Rusové, kteří se nestali lotyšskými občany. V Estonsku tvoří asi 6 % populace. Mohou v dané zemi žít, ale nemají volební práva a nemohou ve volbách kandidovat. Na první pohled není patrné žádné rozdělení společnosti, třetina sňatků v těchto dvou zemích je smíšená. V některých oblastech ale Rusové a zbytek společnosti žijí odděleně. Ti první sledují zprávy z Ruska, které jsou plné propagandy. Zbytek společnosti sleduje národní programy. Lidé jako Usakovs ale ukazují, že ruská propaganda není dost silná, aby vyvážila život v zemi, která ctí vládu práva a je členem EU. Když například Rusko zabralo Krym, Usakovs řekl, že celistvost Ukrajiny je nezpochybnitelná.
Baltské ekonomiky nyní nepoškozují ani tak sankce uplatňované proti Rusku, jako prudké oslabení rublu. Rusové si totiž už v řadě případů nemohou dovolit dovolenou či nákupy na Baltu. Přicházejí už jen extrémně bohatí Rusové a Lotyšsko se dokonce stává útočištěm pro ty, kteří se již v Putinově říši necítí doma. Ještě nedávno platilo, že když cizinec v zemi investoval více než 70 000 eur, dostal pětileté povolení k pobytu. Nyní byla tato hranice zvýšena na 250 000 eur, ale počet povolení i přesto roste.
Autorem je Jan Puhl.
Zdroj: Der Spiegel