V pátek se dozvíme, jak se v eurozóně vyvíjí inflace a to celková, i v její jádrové formě (předběžné odhady). Z grafu je patrné, že jádrová inflace, které je co se týče trendů klíčová, je od roku 2014 relativně stabilní. Radost by nám to ale přinášet nemělo, protože se drží zhruba na polovině toho, kde by měla být (pokud předpokládáme, že inflační cíl na 2 % je pro ekonomiku jakýmsi optimem). Celková inflace odrážející i ceny potravin a energií pak trendově klesá a očekává se, že poslední data to jen potvrdí.
Bohužel se tedy zdá, že deflačního džina se do láhve zahnat ještě nepodařilo. Historie i teorie přitom nabízí poměrně přesvědčivé argumenty, proč by snaha o jeho zašpuntování měla být poměrně úporná. Za hlavní jsou považovány dva důvody: Za prvé je tu možná negativní spirála klesajících cen vedoucích k pozdržování spotřeby a následně ještě rychleji klesajících cen. Jak realistická je tato hrozba?
Protože v eurozóně máme za sebou už relativně dlouhé období dezinflace, můžeme se podívat, jak se vyvíjí maloobchodní tržby. Druhý graf ukazuje, že tempo jejich růstu se v eurozoně začalo zvedat už v roce 2013. Dezinflace jde tedy ruku v ruce se sílícími (!) nákupy spotřebitelů, což by mohlo nahlodávat logiku popsané spirály (či jí dokonce obracet). Protiargumentem může být, že dezinflace není deflace (ceny stále rostou, jen ne tolik). A konec roku 2014 a počátek roku 2015, kdy skutečně přišla deflace, už koresponduje s obratem v růstu maloobchodních tržeb. Nějaké silné závěry bych z takového vývoje nevyvozoval. Mimo ten, že zde je určitě namístě rozlišovat mezi špatnou (poptávkou taženou) deflací a dobrou deflací (taženou nabídkovou stranou ekonomiky). Problém je jen v tom, že pokud se rozjede ta první, ta druhá může hodně ztratit na svém lesku.
Zatímco vztah „deflační hrozba – spotřeba“ může na teoretické i praktické úrovni vyznívat nejednoznačně, u dluhové zátěže pochyb není: Pokud ekonomika míří k deflaci, roste dluhová zátěž daná existujícími dluhy. Jejich služba totiž byla nastavena s ohledem na určitý růst cen (nominálních zisků a příjmů) a pokud jej není dosaženo (byť jen kvůli nižší než předpokládané inflaci), zátěž dlužníků roste. Zde nejde o teorii, jde v podstatě o matematický zákon. Pokud by byla eurozóna ekonomikou s nízkým (vnitřním) dluhem, nebyl by tento faktor významný. Realita ale vypadá jinak.
Dlouho se hovořilo o tom, že dluhy budou v Evropě nakonec smazány vysokou inflací. Vývoj je ale zatím přesně opačný – reálná dluhová zátěž roste kvůli tomu, že inflace nedosahuje ani toho, co můžeme považovat za běžně přijatelné normy. Dá se s touto formou ekonomické, či přesněji řečeno monetární sebetortury něco dělat? Teoreticky ano, v současné praxi těžko.