Už to brzy bude osm let, co se americký Fed rozhodl snížit sazby až k nule. Jiné centrální banky jsou na tom podobně a japonská BoJ drží sazby na těchto úrovních dokonce ještě mnohem déle. Během těchto osmi let použily centrální banky všechny dostupné nástroje, aby posunuly inflaci blíže k jejich cíli a aby zvýšily tempo ekonomického růstu. Stále je však jen malá naděje, že se ekonomický vývoj vrátí ke svému předkrizovému trendu.
Na současném stavu je několik aspektů, které před krizí jen málokdo očekával. V první řadě se ukazuje, že centrální banky nemusí být schopny po dlouhou řadu let zvednout inflaci směrem k jejich inflačnímu cíli. Ukázalo se také, že krize mohou být velmi intenzivní a následný cyklický vývoj může mít dopad i na potenciální produkt. A v neposlední řadě vidíme, že ekonomika nemusí mít vůbec žádnou vnitřní tendenci vrátit se k předchozí rovnováze.
Nekteré z těchto bodů nejsou úplným překvapením. Odpovídají tomu, co víme o ekonomice v depresi, kde se sazby dostaly až k nule kvůli tomu, že přetrvávají deflační tlaky (či velmi nízká inflace). Před takovým stavem nás už dávno varovali ekonomové jako Krugman či Bernanke a dokonce i vývoj v japonské ekonomice. Naprostá většina z nás ale byla překvapena tím, že vyspělé ekonomiky jako celek by mohlo postihnout právě to, co se dělo v Japonsku. Domnívali jsme se totiž, že tato země je výjimečným případem, který odráží nekompetentní kroky tamní vlády a centrální banky.
Nyní existují dvě možnosti. Buď jsou všechny centrální banky stejně nekompetentní jako ta japonská v devadesátých letech. Nebo hovoříme o jevu, který má mnohem obecnější povahu a pravděpodobně se bude dále opakovat. Ve druhém případě by bylo načase uvažovat o změně teoretického ekonomického rámce. Mezi evidentní témata, která by bylo třeba diskutovat, patří tzv. peníze z vrtulníků či zvýšení inflačních cílů. V současné době se ale nezdá, že by k takové diskusi docházelo. Podle mého názoru se myšlení politiků a akademiků nemění dost rychle a řada z nich si stále myslí, že současný vývoj je něčím mimořádným a v budoucnu se ho už nemusíme obávat. Tento názor přitom přetrvává i přesto, že ze současných problémů jsme se stále ještě nedostali!
Současný stav můžeme porovnat s vývojem v sedmdesátých letech. Tehdy ekonomiku sužovala stagflace a výsledkem byl i velký posun v tom, jak jsme uvažovali o monetární politice a našich ekonomických modelech. Vysoká inflace a nízký růst tehdy vyvolaly teoretickou revoluci, mimo jiné nastal posun od Phillipsovy křivky, byla posílena nezávislost centrálních bank a jejich protiinflační politika. Kolik let ještě musíme čekat na to, aby opět došlo k podobné revoluci?
Zdroj: Blog Antonia Fatáse, profesora ekonomie na INSEAD