Po několika glosách věnovaných vážným tématům, dovolím si tentokrát naladit lehčí notu. I když ani v tomto případě se nebude jednat o bohapustou legraci – posuďte sami.
Začít můžeme u našeho západního souseda. Zhruba před měsícem informovaly Německé spolkové dráhy veřejnost o záměru předběhnout automobilky pracující na vývoji systémů umožňujících přepravu osob vozidly bez řidiče. K masovějšímu nasazení lokomotiv bez strojvůdce má v Německu dojít již před rokem 2020, zatím se dráhy propracovaly do fáze realizace pilotních projektů.
Z technologického hlediska není provoz kolejových vozidel s lidskými pasažéry bez strojvůdce novinkou – v samotném Německu se bez řidiče a bez nehod prohánějí vozy v norimberské podzemce již od roku 1998. Ve světě se bezpilotní kolejový provoz vedle metra uplatňuje též mezi letištními terminály a v příměstských vlacích. Nejdelší bezpilotní vlakovou tratí současnosti jsou tři linky vancouverského SkyTrainu, o celkové délce bezmála 70 km. Paradoxně obtížnějším problémem než dořešení technických detailů a zajištění bezpečnosti provozu na bezpilotních drahách se dnes v Německu jeví být dosažení oboustranně přijatelné dohody se strojvůdcovskými odbory: masové rozšíření novinky by bez dalšího znamenalo rovněž masový zánik pracovních míst v odvětví.
Posaďme se nyní v Bavorsku do kabiny strojvůdce nákladního vlaku, abychom spolu s ním absolvovali závěrečnou etapu dlouhé cesty, směřující z mrazivého severu Evropy do slunné Itálie, konkrétně do průmyslového centra nedaleko hranic. Na přechodu mezi Německem a Itálií, pár desítek kilometrů před cílem, vlak zastavuje a do kabiny se souká třetí pasažér: druhý strojvůdce, jehož přítomnost „na palubě“ požaduje desetiletí starý nepsaný italský zákon. Netřeba zvláštního důvtipu, abychom si uvědomili, že kuriózní požadavek, který staví řízení lokomotivy nákladního vlaku naroveň řízení transkontinentálního letadla, prodražuje a znevýhodňuje kolejovou nákladní dopravu v zemi: nejen proti dopravě kamiónové, ale také proti tranzitu vedenému dopravci jinými zeměmi.
I proto se nedávno v Itálii ve věci nezbytnosti druhého strojvůdce (historicky tato pozice vznikla po zániku funkce topiče parních lokomotiv) rozhořel ostrý spor, který nyní příslušné odbory ženou až k soudnímu jednání. Podle odborářů musí být na prvním místě bezpečnost strojvůdce. Pokud by u něho došlo k srdečnímu selhání, druhý strojvůdce může přivolat pomoc a postarat se o vlak. Nezbývá než čekat, jak si italské soudy s tímto ošemetným problémem poradí. Ti, kdo mají s místní justicí dlouholeté zkušenosti tvrdí, že výsledek procesu není předvídatelný. V extrémním případě, pokud by soudci přistoupili na argumenty odborářů, mohou v kabině italských nákladních vlaků v budoucnu jezdit nikoliv strojvůdci dva, ale tři. A to proto, aby, kdyby první dostal infarkt, druhý se o něho mohl postarat, zatímco třetí by bezpečně řídil vlak…
Martin Kupka
Pozice: hlavní ekonom ČSOB
Martin Kupka je od roku 2002 ředitelem investičního výzkumu a hlavním ekonomem ČSOB. Vystudoval obor ekonomicko-matematické výpočty na pražské VŠE, postgraduální studium absolvoval na PgÚ ČSAV v Praze a GIIS v Ženevě. V první polovině 90. let přednášel makroekonomii na Fakultě sociálních věd UK, byl ekonomickým poradcem ministra na MHPR ČR a působil jako makroekonomický analytik pro středoevropský region v NRI ve Vídni. Od roku 1995 do roku 2002 pracoval Martin Kupka jako vedoucí ekonomického výzkumu ve skupině Patria Finance, s výjimkou období 1999-2001, kdy řídil strategii a výzkum v pražské Raiffeisenbank.
Témata: přijetí eura, ekonomická transformace, hospodářská politika ČR a EU.