Brazilská ekonomika je na jednotce intenzivní péče. Sílící politická krize v Brazílii – proti prezidentce Dilmě Rousseffové bylo právě zahájeno řízení o odvolání z funkce za to, že se údajně dopustila nekalých účetních machinací, aby zakryla velikost rozpočtového schodku – přináší ovšem otázky ohledně toho, kdo dokáže zajistit tolik potřebnou léčbu.
Situace je bezpochyby vážná. Výstup se smršťuje, fiskální příjmy skomírají a rozpočtový deficit překračuje 9 % HDP. Inflace se přehoupla do dvouciferného pásma, což centrální banku přimělo zvýšit úrokové sazby – vzhledem k prohlubující se recesi a bobtnajícím nákladům na obsloužení prudce rostoucího brazilského dluhu se ovšem jedná o neudržitelný přístup.
Jelikož úvěruschopnost Brazílie rychle upadá, rozpětí úrokových sazeb u jejího suverénního dluhu dosahuje argentinských úrovní. Stav brazilských mezinárodních rezerv ve výši 370 miliard dolarů, který se kdysi jevil jako neotřesitelný, vypadá čím dál zranitelněji. Když se vezme čistá hodnota předpokládaných devizových swapů (115 miliard dolarů), podíl krátkodobého veřejného dluhu (domácího i zahraničního), jejž pokrývají mezinárodní rezervy, je pod kritickou hranicí 100 %.
Zkraje roku, kdy Rousseffová oficiálně vstoupila do druhého funkčního období, byly priority její administrativy jasné: realizovat věrohodný program fiskální korekce, který hladce dostane primární rozpočtovou bilanci (bez splátek úroků) zpět do přebytku a sníží tempo růstu veřejného dluhu na udržitelné úrovně. Rousseffová záhy do čela tohoto úsilí jmenovala ekonomický tým považovaný za fiskálně konzervativní.
Situace se ale pouze zhoršila, zčásti kvůli hospodářskému zpomalení Číny, konci komoditního boomu, přísnějším mezinárodním finančním podmínkám, slabšímu globálnímu růstu a mnohaletému dědictví špatné správy a řízení. Domácí politika ale nedobrou situaci ještě značně zhoršila; ostatně největší překážkou pro ekonomické oživení se letos stal obří korupční skandál ve státním ropném gigantu .
Přestože skandál propukl už loni, obvinění a důkazů proti vysokým představitelům tradičních politických stran a proti prominentním podnikatelům přibývá v poslední době. Skandál kolem Petrobrasu vyvolal v brazilské politice chaos, podobně jako vyšetřování mani pulite („čisté ruce“) v Itálii 90. let minulého století. Za obvinění z korupce byl poprvé zatčen úřadující senátor. Pokus odvolat Rousseffovou situaci ještě dál komplikuje.
Brazílie uvízla v začarovaném kruhu či, řečeno s ekonomy, „ztratila rovnováhu“. I kdyby tu byla vláda ochotná a schopná uskutečnit potřebnou fiskální korekci, věrohodnost Brazílie významně narušují politické důsledky aféry kolem Petrobrasu. Obnovit tuto věrohodnost chce čas – a právě čas je přepychem, jejž si Brazílie nemůže dovolit.
Bez tržní důvěryhodnosti zůstanou vysoké úrokové sazby a široká úvěrová rozpětí, přemůžou snahu o fiskální korekci a vtlačí ekonomiku do klesající spirály. Vlivem rozpočtových tlaků bude navíc pro centrální banku čím dál těžší zvyšovat krátkodobé úrokové sazby, aby plnila své zmocnění potlačovat nadměrnou inflaci. Krátce, Brazílii schází věrohodná fiskální a měnová kotva.
Má-li Brazílie rychle oživit svou důvěryhodnost, bude potřebovat podporu mezinárodního společenství. Brazílie nemá institucionální ekvivalent Evropské centrální banky, která by udělala, „cokoli bude zapotřebí,“ aby si zachovala přístup k rozumným úrokovým sazbám, zatímco bude uskutečňovat fiskální a strukturální korekci. Orgán, jejž má Brazílie nejblíže, je Mezinárodní měnový fond, s nímž by si měla korekční program dojednat.
Součástí takového programu by bylo zvýšení primárního přebytku na 2-3 % HDP ve střednědobém výhledu, omezení vládních výdajů (daňové zatížení je už teď nebetyčně vysoké) a odstranění valorizačních pravidel, v jejichž důsledku jsou výdaje příliš rigidní. Brazílie by dále musela odstranit vazby mezi příjmy a výdaji, což je vlastnost rozpočtu země, kvůli němuž je nesnadné jej v těžkých dobách řádně plnit. Konečně by musela postupně utlumit státní subvence do brazilské rozvojové banky BNDES a posílit využívání tržních souvislostí pro zápůjční úrokové sazby BNDES, čímž by přispěla k obnovení fiskálního zdraví a odstranění deformací ve finančním zprostředkovatelství.
MMF by mohl splnit svůj díl úkolu tím, že tento korekční program opatří razítkem souhlasu a dá k dispozici své prostředky, aby Brazílie po přiměřenou dobu nemusela čerpat z mezinárodních kapitálových trhů. To by brazilské naděje na úspěch významně posílilo.
Jistěže, povolat MMF s sebou nese značné stigma. Realita je ale taková, že pomoc zemím v situacích, v jaké se nachází Brazílie, je oblast, v níž globální finanční instituce jako MMF – který, to je potřeba zmínit, je dnes pružnější a otevřenější, než byl před deseti lety – mohou hrát pozitivní úlohu.
Ještě podstatnější je, že dobré, neřkuli snadné možnosti už Brazílie vyčerpala. Jedinými alternativami k programu MMF jsou inflační spirála, která by rozleptala reálnou hodnotu dluhu a dalších nominálních pasiv, anebo sestupná ekonomická spirála, která by mohla zapříčinit nutnost restrukturalizace dluhu. Ten i onen výsledek by ohrozil reformy a sociální pokroky, jichž země dosáhla od zavedení stabilizačního programu Plano Real v roce 1994.
Vzhledem k tomu a navzdory možným politickým nesnázím a riziku sociálního vzdoru nemá Brazílie mnoho na vybranou než pustit se do programu korekcí pod dohledem MMF. Bude to hořké sousto, ale jedině MMF dokáže zajistit lék, jejž Brazílie potřebuje.
Monica de Bolle je profesorka makroekonomie na Papežské katolické univerzitě v Rio de Janeiru a externí seniorní spolupracovnice Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii. Ernesto Talvi je externí seniorní spolupracovník a ředitel Iniciativy Brookings-CERES pro ekonomickou a sociální politiku v Latinské Americe při Brookingsově institutu.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org