Pesimismus ve vztahu k Číně se stal v posledních měsících všudypřítomným a strach z „čínského výbuchu“ vysílá od začátku roku šokové vlny na akciové trhy po celém světě. Zdá se, že prakticky všichni u této země spekulují na pokles.
Důvodů k obavám je jistě spousta. Růst HDP prudce zpomalil, míra zadlužení firem je bezpříkladně vysoká, měna oslabuje, akciové trhy jsou výjimečně volatilní a kapitál proudí alarmujícím tempem ze země. Otázka zní, proč se to děje a zda to čínské úřady dokážou napravit, než bude pozdě.
Populární – a oficiální – názor zní tak, že Čína prochází přechodem na „nový normál“ charakterizovaný pomalejším růstem HDP, jehož základem už nebude export, ale spíše domácí spotřeba. A jako obvykle se našla přehršle ekonomických studií, které tento koncept odůvodňují. Jakkoliv je však tato interpretace pohodlná, může poskytnout jen falešnou útěchu.
Problémem Číny není skutečnost, že „prochází přechodem“. Problémem je fakt, že státní sektor dusí sektor soukromý. Levné pozemky, levný kapitál a přednostní zacházení se státními podniky oslabují konkurenceschopnost soukromých firem, které se potýkají s vysokými náklady na půjčky a při financování se často musí spoléhat na rodinu a přátele. V důsledku toho se řada soukromých firem odvrátila od předmětu svého podnikání a raději spekuluje na akciových a realitních trzích.
Tlaku čelí také čínské domácnosti. Za pouhých 15 let se příjmy domácností snížily ze 70% na 60% HDP. Nezískají-li čínské domácnosti spravedlivý podíl na přínosech hospodářského růstu, pak si lze jen těžko představit, jak by mohl nastat boom spotřeby. Je tedy zjevné, že Čína musí podniknout smělé kroky, aby uvolnila dynamiku soukromého sektoru a zvýšila poptávku domácností.
Peking už prokázal schopnost zavádět radikální reformy, které eliminují velká pokřivení, a tím zvyšují růst a absorbují nadměrný dluh. Koncem 80. let klesající růst HDP (roční tempo na obyvatele dosáhlo v roce 1989 minima ve výši 2%) a rostoucí objem nesplácených úvěrů přiživily očekávání hospodářské imploze.
Ta však nikdy nepřišla. Místo toho zahájila čínská vláda řadu radikálních reforem včetně rozsáhlé privatizace průmyslu či eliminace cenových kontrol a protekcionistických politik a regulací. Zatímco podíl státu na nezemědělské zaměstnanosti klesl ze 30% v polovině 90. let na 13% do roku 2007, produktivita soukromého sektoru rostla v letech 1998 až 2007 průměrným tempem 3,7% ročně. Produktivita ve státním sektoru přitom rostla ještě rychleji, konkrétně o 5,5% za rok. Tento růst produktivity přispíval v daném období zhruba z jedné třetiny k celkovému růstu HDP Číny – který se zrychlil na dvouciferné hodnoty. Vstup Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 – což byl další smělý krok – se na tomto úspěchu významně podílel.
Úkol, před nímž stojí čínská vláda dnes, však komplikují politická a sociální omezení. Hospodářské reformy, které dnes Čína potřebuje, předpokládají reformu politickou; té však brání obavy ze sociálních důsledků. Má-li se Čína vyhnout hospodářskému poklesu, bude muset přebudovat svůj systém vládnutí – a filozofii, na níž tento systém stojí –, aniž vyvolá nadměrnou společenskou nestabilitu.
Dobré je, že Čína má na této frontě slibnou bilanci. Právě zásadní ideologický posun koneckonců umožnil této zemi hospodářský boom trvající 35 let. Tento posun vyzdvihl hospodářský rozvoj nade všechno ostatní, přičemž šampioni tohoto růstu byli chráněni, podporováni a v nezbytném případě i pardonováni.
Dnes je zapotřebí podobný ideologický posun, avšak tentokrát je třeba klást důraz na rozvoj institucí. Trvale udržitelný dlouhodobý růst – založený na zlepšování efektivity, růstu produktivity a inovacích – je možný jen při efektivním institucionálním rámci, a ten vyžaduje zásadní změny politických a regulačních systémů. Pouze po překonání partikulárních zájmů a vybudování efektivnější státní správy, která bude pevně zakotvená ve vládě zákona, lze prosadit reformy, jež Čína potřebuje.
Situaci dále komplikují sílící sociální konflikty, například mezi městskou a venkovskou populací, mezi průmyslovými obory a mezi soukromým a státním sektorem. Potenciální hrozba masových protestů a občanských nepokojů dnes brzdí odhodlání vlády uskutečňovat změny. Při společném úsilí vytvořit spravedlivé podmínky pro všechny, které zajistí lidem větší díl ze společného ekonomického koláče, nemluvě o transparentnějším vládnutí a pevnější sociální záchranné síti, by však čínská vláda mohla posílit svou legitimitu a důvěryhodnost. A to by zase posílilo schopnost institucí zajišťovat stabilitu.
Čínské zkušenosti z 90. let naznačují, že země může vyjít ze současného zápasu silnější. Významné reformy zůstávají jen napůl dokončené a existují obrovské příležitosti ke stabilnímu růstu založenému na růstu efektivity a produktivity, nikoliv na pouhé spotřebě. Jakmile se podaří odstranit hlavní pokřivení a efektivněji alokovat zdroje – včetně pracovní síly, kapitálu a talentu –, bude Čína moci pokračovat v cestě za statusem vysokopříjmové země.
Čínská vláda možná bude mít zpočátku potíže; chirurgická operace sebe sama se koneckonců obtížně zahajuje a ještě obtížnější je provést ji správně. Pokud se však zhorší ekonomické podmínky, což se zdá pravděpodobné, akce se stane nevyhnutelnou. Dobré časy plodí na Západě krizi; v Číně naopak krize plodí dobré časy.
Kche-jü Ťin, profesorka ekonomie na London School of Economics, je nositelkou titulu „Mladý globální lídr“ Světového obchodního fóra a členkou poradního výboru Richemont Group.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org