Všichni jako by dnes probírali – a odsuzovali – současnou stoupající úroveň ekonomické nerovnosti. V reakci na zarážející statistiky, jako je nedávné zjištění Oxfamu, že 62 nejbohatších lidí světa vlastní stejný majetek jako 3,6 miliardy nejchudších, stoupá popularita levicových politiků, jako jsou Bernie Sanders ve Spojených státech nebo Jeremy Corbyn ve Velké Británii. Dnešní ideologicky podbarvené debaty však zjednodušují otázku, která je navýsost složitá – a podmíněná procesy, jimž plně nerozumíme.
Mnozí účastníci diskuse o nerovnosti dnes citují knihu francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století z roku 2014, která přináší tři klíčové argumenty. Za prvé se v posledních 30 letech setrvale zvyšuje poměr bohatství k příjmům. Za druhé platí, že pokud je celkový výnos z bohatství vyšší než růst příjmů, pak zákonitě dochází ke koncentraci bohatství. A za třetí je nutné tuto rostoucí nerovnost obrátit konfiskačním zdaněním dříve, než zničí společnost.
Tyto argumenty mohou na první pohled působit přesvědčivě. První konstatování však není v podstatě ničím více než banální pravdou, zatímco druhé zneplatňují samotná Pikettyho data, pročež se třetí stává irelevantním.
Piketty si všímá rostoucího poměru bohatství k příjmům od roku 1970 do roku 2010 – toto období však rozděluje významná změna měnového prostředí. Od roku 1970 do roku 1980 zakoušely západní ekonomiky rostoucí inflaci doprovázenou zvyšováním úrokových sazeb. Poměr bohatství k příjmům se v tomto období zvyšoval v západních zemích jen mírně, pokud vůbec.
Od roku 1980 nominální úrokové sazby dramaticky klesaly. Není tedy překvapivé, že hodnota bohatství rostla v tomto období mnohem rychleji než příjmy, jelikož hodnota aktiv, z nichž se bohatství skládá, se v podstatě rovná čisté současné hodnotě jejich očekávaných budoucích cash flow, diskontovaných při aktuální úrokové sazbě.
Nejjednodušším příkladem je vládní dluhopis. Hodnota domu je však determinovaná podobným způsobem: podle výše nájmu, který má podle očekávání generovat, kapitalizované při aktuální nominální úrokové sazbě. Rovněž akcie jsou ohodnocené jako vyšší násobek příjmů, jakmile úrokové sazby klesají.
Při stanovování celkové hodnoty bohatství zahrnul Piketty do výpočtu příjem generovaný aktivy i jejich zhodnocení. Příjmy se přitom více než jednu generaci kapitalizovaly při klesajících úrokových sazbách. Při tomto přístupu je jeho zjištění, že bohatství rostlo rychleji než příjmy, veskrze logické – je to přímý důsledek klesajících úrokových sazeb.
Jaký dopad mají nižší úrokové sazby na měřenou nerovnost? Pokud vlastním jeden dům, přičemž můj soused vlastní dva a klesající úrokové sazby způsobí, že se hodnota těchto domů zdvojnásobí, pak se zdvojnásobí rovněž měnová nerovnost mezi námi dvěma, což ovlivní řadu statistických ukazatelů a vyvolá dobře míněné obavy. Skutečnost je však taková, že já stále vlastním jeden dům a soused stále vlastní dva. Ani relativní dostupnost domů na tom příliš nezmění, poněvadž nižší úrokové sazby umožňují vyšší hypotéky.
Chceme-li vidět další důkazy tohoto fenoménu, zamysleme se přímo nad Pikettyho daty. V Evropě si Piketty vybírá Itálii jako zemi, kde poměr bohatství k příjmům vzrostl nejvíce, zhruba na 680% v roce 2010 oproti 230% v roce 1970. Německo se jeví jako „chvályhodnější“ země, kde se poměr bohatství k příjmům zvýšil z 210% v roce 1970 na 400%. Piketty však zapomíná uvést, že úrokové sazby klesly během tohoto období mnohem více v Itálii (z 20% na 4%) než v Německu (z 10% na 2%).
Reálný dopad této dynamiky na nerovnost je právě opačný, než by Piketty očekával. Nejenže jsou Italové v průměru mnohem bohatší než Němci; také celková distribuce bohatství je v Itálii daleko vyváženější.
Studie financí domácností v eurozóně, kterou v roce 2013 provedla Evropská centrální banka, ukázala, že v roce 2010 – což byl poslední rok zahrnutý do Pikettyho výzkumu – byla průměrná italská domácnost o 41% bohatší než průměrná domácnost německá. Zatímco navíc rozdíl mezi průměrnou a střední hodnotou bohatství domácností činí v Itálii 59%, v Německu je to ohromujících 282%.
Tento rozdíl lze do značné míry vysvětlit faktem, že 59% italských domácností vlastní dům, zatímco v Německu je to jen 26%. Z výraznějšího propadu úrokových sazeb tak profitoval vyšší podíl Italů.
Tento příklad ozřejmuje, jak investiční rozhodnutí domácností ovlivňují výsledky týkající se bohatství. Měření bohatství dále komplikuje skutečnost, že jak nedávno poznamenal Martin Feldstein, pro drtivou většinu domácností má velké procento bohatství podobu blíže neurčených budoucích sociálních benefitů.
A pak je zde řada faktorů ovlivňujících příjmy, například poptávka po určité konkrétní kvalifikaci. Pro lidi, po jejichž kvalifikaci není poptávka, bude mít významný dopad na příjmové vyhlídky dostupnost příležitostí k rekvalifikaci či výcviku. Současně platí, že nad určitou úrovní příjmů může člověk vyžadovat značné měnové pobídky, aby dopustil zásah do kvality života spojený se zvýšenou pracovní zodpovědností.
Je zjevné, že ekonomická nerovnost je nesmírně složitý fenomén ovlivňovaný dlouhou řadou faktorů – z nichž mnohým plně nerozumíme, natož abychom je mohli kontrolovat. Vzhledem k tomu bychom se měli mít na pozoru před radikálními přístupy, které dnes někteří politici prosazují. Jejich dopad je nepředvídatelný a mohly by nakonec napáchat víc škody než užitku.
A možná nový přístup vůbec není nezbytný. Životní úroveň se koneckonců celosvětově zvyšuje a sbližuje. Alespoň na tomto by se měli všichni – od nově nastupujících populistů až po tvrdé kapitalisty – dokázat shodnout.
Antonio Foglia, člen představenstva Banca del Ceresio, je členem Rady globálních partnerů při Institutu nového ekonomického myšlení.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org