Podle mnohých indicií se naše domácí firmy v řadě oblastí potýkají s nedostatkem kvalifikovaných zaměstnanců. K tomu můžeme přidat snad už tradiční nedostatek zedníků, instalatérů, soustružníků a podobných profesí. Tento jev v sobě má jistě cyklický rys, ale zdá se, že čelíme i strukturálnímu problému. Jinak řečeno, panuje dlouhodobý nedostatek pracovníků v určitých oblastech ekonomiky. Řada chytrých hlav tak přichází s tím, je třeba, aby se z více dětí stávali zedníci, či tesaři a ne třeba ekonomové, či právníci.
S tímto hodnocením se dá samozřejmě souhlasit, ovšem od podobných úvah je jen krok k sociálnímu inženýrství nejhrubšího zrna. A příliš často tato volání skutečně explicitně, či implicitně zavání nějakými kvótami, aktivistickými snahami typu „děti by měly“. Nejabsurdnější je pak toto volání od lidí, kteří sami své děti, či vnoučata posílají na univerzitní studia (či by byli rádi, pokud by tam šli). Jinak řečeno, „vaše děti by pro blaho nás všech měli jít do učení, ty moje na univerzitu“. Lze toto dilema (které je jen další variací na problém NIMBY – „ne na mém dvorku“) řešit nějak elegantněji?
Ať promluví trh
Neviditelná ruka trhu toho v posledních letech a desetiletích hodně schytala, mnohdy neprávem. Nyní každopádně hovoříme o oblasti, kde by měla kralovat, i když výsledky nebudou okamžité. Toto tvrzení se opírá o primitivní fakt: Lidé chtějí pracovat tam, kde získají uznání společnosti a vysokou finanční odměnu (což je často propojeno). Co to znamená v praxi? Například to, že ve školách by neměl učit „učitel“ který jezdí do práce Fabií, ale „pan učitel“, který se v automobilovém potravním řetězci dovede díky svému platu posunout minimálně o generaci a třídu výše. Na obklad koupelny budeme volat pana zedníka, jemuž za práci dáme větší část příjmů, než tomu bude nyní, a tak dále. A tak dále.
Jinak řečeno: Pokud panuje skutečně strukturální nedostatek manuálních a některých intelektuálních profesí, neexistuje jiné řešení, než růst jejich odměny (a prestiže) relativně k profesím ostatním. K tomuto stavu nás posune pouze nedostatek na straně jedné, přebytek na straně druhé. Pak už je to jen otázka naší flexibility – ochoty svým chováním a peněženkou uznat, že časy se mění. Zdá se ale, že naše flexibilita je v této oblasti zatím značně omezená. Ještě za časů našich prarodičů se přitom říkávalo „řemeslo má zlaté dno“. Možná, že se to už brzy bude říkat znovu. Řemeslníci pak snad nebudou ani muset se strachem sledovat debaty o tom, že do důchodu se bude odcházet v 70 letech. Budou mít totiž naspořeno dost, aby přemýšleli o tom, zda jako starci udrží v ruce lopatu, či mafla.
Znalostně – řemeslná ekonomika, nebo Ferda mravenec
Je popsaný posun v souladu s tolik diskutovaným směřováním ke znalostní ekonomice? Touto otázkou se už dostáváme k detailnějšímu rozdělení trhu práce. Možná, že se na něm budou vytvářet různá „U“ – nejvyšší poptávka bude po vysoké kvalifikaci a po řemeslných odvětvích, nejhůře na tom budou ti ve středu pole. Ale možná bychom mohli hovořit o posunu ke znalostně – řemeslné ekonomice.
Mohlo by se zdát, že rukou trhu prosazený novodobý růst řemeslných a manuálních profesí je jen finance-fiction. Alternativy jsou ale jen dvě: První z nich je měnit opět společnost na Ferdy mravence – práce všeho druhu. Tak tomu bylo za komunismu a tento systém se se znalostní ekonomikou plnou specialistů určitě nerýmuje. Druhou alternativou je pak popsané uvažování a praxe ve stylu „vše děti by měli jít do učení“. A já doufám, že tudy také nepůjdeme.