Fascinace Donaldem Trumpem je v Berlíně stejně silná jako třeba v Bostonu. Když jsem navštívil několik německých měst a bavil se tak o amerických prezidentských volbách, většinu lidí zajímal právě Trump a ne Hillary Clintonová. Částečně je to proto, že jde o dalšího kandidáta na prezidenta, který nepřichází z politiky a jehož historie je velmi nekonvenční (v této souvislosti byl zmíněn i Ronald Reagan a Arnold Schwarzenegger). Pro někoho byl Trump mixem zábavy a amerického politického stylu. Pro většinu těch, s kterými jsem hovořil, je ale kandidátem, který těží ze stejných negativních nálad, jaké jsou patrné i v samotném Německu.
V Německu se tedy o Trumpa zajímají hlavně proto, že těží ze stejného sentimentu jako populistická hnutí všude kolem samotného Německa. Nejde tedy o to, že by reprezentoval něco typicky amerického. On naopak reprezentuje něco univerzálního, obecného. Jeden ze známých německých politiků mi v této souvislosti řekl: „Všechny země kolem si volí své malé Trumpy,“ (většina mých setkání byla organizována ambasádami a podle jejich pravidel nemohu přímo citovat).
V zemích, jako je Polsko, Maďarsko či Dánsko, už se konzervativní populisté k moci dostali. Národní fronta ve Francii se před prezidentskými volbami podle průzkumu těší velké popularitě. Ve Velké Británii se zvedá nacionalistická vlna, která volá po vystoupení z EU. V každém z těchto případů hrají roli specifické faktory, které však mají také hodně podobného. Podobně jako Trump se představitelé těchto stran snaží těžit z nenávisti k vlivu ze zahraničí a z podezíravého postoje k domácím elitám. Všechny pak využívají strachu z globalizace a demografických změn, které mají údajně ničit domácí identitu.
Zmíněné strany také kritizují tradiční politické strany, které podle nich nejsou schopny bránit národní zájmy. Někteří jejich zástupci pak otevřeně obdivují Vladimira Putina, který v řadě oblastí hovoří podobným jazykem jako oni. Největší část jejich voličů pak přichází ze strany střední třídy a v Polsku, Maďarsku a Dánsku už se díky nim konzervativní populisté dostali k moci. Německo je těchto tlaků doposud ušetřeno, a to díky několika faktorům. Němci jsou si ale hlavně díky velmi bolestivým historickým zkušenostem vědomi toho, že extrémismu stačí jen pootevřít dveře a výsledkem je katastrofa. Hitlerova strana například nikdy nezískala více než 37 % hlasů, přesto se však dostala k moci a zničila veškerou politickou opozici.
Německo ale popsaným tlakům úplně ušetřeno není. Konzervativní populisté ze strany Alternativa pro Německo AfD si získávají stále větší popularitu a podle průzkumu veřejného mínění ji nyní podporuje 15 % voličů. AfD těžila zejména z protestů proti tomu, aby byla Řecku poskytována další finanční pomoc, nyní se ale zaměřuje zejména na militantní protesty proti politice přijímání uprchlíků ze Sýrie. Michael Meier z think tanku Friedrich Ebert Stiftung k tomu říká: „Popularita AfD prudce vzrostla během uprchlické vlny, která do Německa dorazila. Myslím si, že řada lidí se obává toho, že tento příliv bude pokračovat, že se projeví na sociální podpoře a že se z Německa nakonec stane muslimská země.“
Meier se stejně jako většina středových politiků v Německu domnívá, že podobné obavy jsou neopodstatněné. Přesto je zřejmé, že většinu německé společnosti trápí. Průzkumy veřejného mínění například ukazují, že Němci jsou spokojeni se svou ekonomickou situací, ale vadí jim imigrační politika Angely Merkelové. Ta je mnohými považována za nejmocnější ženu Evropy. Její postavení před novými volbami je silné, ale zároveň může dojít k podstatnému omezení její politické podpory v parlamentu v případě, že voliči budou považovat volby za referendum o imigrační politice.
Kvůli této situaci tak Trump není v Německu vnímán jako americká specialita, ale jako důkaz sílení trendu směřujícího k nacionalismu na Západě. Téměř všichni Němci se pak bojí toho, co by přišlo v případě, jestliže Trump v prezidentských volbách zvítězí. Zároveň tu jsou obavy z toho, že i když nevyhraje, faktory, které mu pomáhaly v jeho kampani, tu budou přetrvávat i nadále. A to na obou stranách Atlantiku.
Autorem je Ronald Brownstein.
Zdroj: The Atlantic