Politici a centrální banky se rozhodli ignorovat klíčový problém, kterým jsou dluhy. Namísto toho je jejich prioritou resuscitace ekonomické aktivity. Od roku 2008 se přitom celkové zadlužení veřejného a soukromého sektoru ve významných světových ekonomikách zvýšilo o více než 60 bilionů dolarů a nyní přesahuje 200 bilionů dolarů, což představuje přibližně 300 % světového HDP.
Tempo růstu dluhu během posledních osmi let se sice snížilo, ale stále se drží znatelně nad tempem ekonomického růstu. Vyšší veřejné dluhy, které mají podporovat poptávku a finanční systém během tohoto období, více než vyvážilo mírné snížení dluhů sektoru soukromého. Finanční trhy děsí vysoké dluhy, které dusí poptávku, protože dlužníci už nejsou schopni své výdaje nadále zvyšovat. Pokud nemají přijít defaulty, musí být sazby udržovány na nízkých úrovních, ovšem pak klesají příjmy střadatelů. To je nutí ještě více spořit. Nízké sazby následně negativně ovlivňují i solvenci penzijních fondů a pojišťoven.
Normalizace monetární politiky je v současném prostředí složitá, protože vyšší sazby by dolehly na předlužené subjekty a zároveň by způsobily ztráty držitelům obligací. Dluhy zároveň snižují flexibilitu a odolnost ekonomiky, která je kvůli nim citlivá na ekonomické šoky. Pokusy o zvýšení ekonomického růstu a inflace a následné snížení dluhů přinesly jen omezený úspěch, ekonomické oživení zůstává utlumené. Na ekonomickou aktivitu totiž doléhá demografický vývoj, nižší tempo růstu produktivity, politická nejistota i zpomalující globální obchod. Inflaci drží při zemi nízké ceny komodit a zejména energií, nadbytečné výrobní kapacity v řadě odvětví, kurzové devalvace. Jestliže nelze dosáhnout vyššího růstu a inflace, dluhy lze snížit buď defaulty, nebo jejich odpuštěním. Pak se ale ztratí úspory, které měly sloužit pro naše budoucí potřeby včetně financování penzí.
Globální ekonomika se možná nachází v pasti nekonečného kvantitativního uvolňování. V ní nutí slabá ekonomická aktivita vlády k dalším programům kvantitativního uvolňování a fiskální stimulaci. Pokud na ně ekonomika reaguje pozitivně, rostou sazby, což ji opět brzdí a přichází finanční krize. Celý cyklus pak začíná od začátku. Pokud ekonomika na stimulaci nereaguje, nebo se objeví vnější šok, roste tlak na ještě silnější stimulaci, protože vlády se snaží udržet věci pod kontrolou. Dluhy pak dále rostou a celá situace se jen zhoršuje. Ludwig von Mises hovořil o tom, že „neexistuje způsob, jak zabránit kolapsu poté, co proběhl boom tažený úvěrovou expanzí“. Můžeme uvažovat pouze o tom, zde krize přijde dříve kvůli tomu, že dobrovolně upustíme od dalšího živení této expanze. Nebo přijde později jako konečná krize současného měnového systému.
Autorem je Satyajit Das.
Zdroj: FT