Ekonomická krize v Evropě už trvá téměř deset let a stejnou dobu se diskutuje o tom, jak bude vypadat budoucnost EU. Počet možných scénářů se neustále rozšiřuje. Euroskeptici tvrdí, že jedinou otázkou je, kdy se Evropská unie rozpadne. V tuto chvíli můžeme ovšem pozorovat několik známek dalšího vývoje.
EU je v podstatě jen jedním z historických útvarů, který nakonec zanikne, aby byl nahrazen něčím jiným. Současná měnová krize nám ukazuje, že i přes desetiletí snah o jejich oslabení zůstávají jednotlivé státy a národní zájmy silné a jsou hlavní politickou jednotkou v Unii. Zároveň budou hrát hlavní roli ve formování dalšího vývoje.
V současné době si nejsou všechny členské země EU rovny. Pokud by z ní měla odejít země, která je i členem eurozóny, půjde o větší problém než v případě zemí, které do eurozóny nepatří. Hrozba odchodu Řecka je tak pro Francii a Německo pravděpodobně větším nebezpečím než odchod Velké Británie. Grexit by totiž pravděpodobně představoval finanční otřesy, zatímco dopady Brexitu budou pouze postupné.
Různá je i podpora EU a eurozóny, kterou nalezneme uvnitř jednotlivých zemí. Podle Pew Research Center vnímá 72 % Poláků Unii pozitivně, ve Francii to je ale pouze 38 % společnosti. V Lucembursku podporuje eurozónu 82 % obyvatel, v Itálii jen 54 %. Euroskepse má pak na rozdílných místech různé formy. Ve Francii požaduje Národní fronta odchod z EU, italské Hnutí pěti hvězd žádá pouze odchod z eurozóny. Umírněné strany pak stále častěji požadují omezení volného pohybu osob a znovuzavedení hraničních kontrol, i když stále podporují členství v EU.
EU by s ohledem na možný Grexit a Brexit měla vytvořit jasná pravidla odchodu. Mělo by být jasné i to, zda je možné odejít z eurozóny a zůstat členem EU. Během diskusí o Grexitu totiž některé země tvrdily, že odchod Řecka z eurozóny zároveň znamená jeho odchod z EU. Jiní ale hovořili o vyloučení z eurozóny a pokračujícím členství v EU. Nyní se zase diskutuje o tom, za jakých podmínek bude mít Velká Británie přístup na společný evropský trh. Tím se však dostáváme k jedné významné otázce: Proč by vlastně některá země chtěla z Unie odejít?
Odpověď opět závisí na tom, z jaké země kdo přichází. Některé vlády se mohou v budoucnu rozhodnout, že členství v Unii je pro jejich zemi nevýhodné. Jiné země ale nemusí být schopné plnit politické a finanční podmínky členství a mohou být k odchodu donuceny. Je pak jasné, že by EU pravděpodobně přežila odchod zemí, jako je Chorvatsko, ovšem opak platí o zemích jako Francie. Podobně by zřejmě působil koordinovaný odchod několika menších členských zemí.
Každý kope hlavně sám za sebe
Členské země můžeme s ohledem na pravděpodobnost odchodu z EU a jeho důsledky rozdělit na čtyři hlavní skupiny. Do první z nich by patřily země střední a východní Evropy, které nepatří do eurozóny. Řada z nich vnímá EU jako pakt států, které by si měly držet svou suverenitu, a brání se rostoucím pravomocím Bruselu a další integraci. V jejich čele stojí Polsko a Maďarsko, ale euroskepse je patrná i v České republice, Rumunsku a Bulharsku. To neznamená, že tyto země chtějí z Unie odejít. Proudí k nim finanční pomoc a členství v EU vnímají jako cestu k modernizaci jejich ekonomik. Některé země jej dokonce považují za garanci ochrany proti ruské agresi a většina společnosti tam stále podporuje členství v Unii.
Další skupinu můžeme nazvat křehkou periferií. Ta obvykle podporuje hlubší integraci, i když jde o ekonomicky nejzranitelnější země. Patří sem Řecko, Portugalsko i Španělsko, tedy země, které mají proti EU své výhrady, ty se ale objevily až po finanční krizi. Ta totiž přinesla i politiku fiskálního utahování. Na rozdíl od jiných členských zemí, kde začíná sílit extrémní pravice, mají v těchto státech silnější pozici levicové strany.
Další skupinu zemí můžeme nazvat tvůrci koalicí. Patří sem země jako Rakousko, Finsko, a Nizozemí. Jde o jedny z nejbohatších ekonomik v Evropě, které se mohou zároveň chlubit velmi dobrou fiskální disciplínou. Tyto státy zajímá zejména ochrana jejich bohatství před zájmy periferie a existují v nich silné euroskeptické strany, které se zaměřují na boj s institucemi EU. Stejně tak ale mají silnou ekonomickou motivaci pro členství v EU, protože jejich ekonomiky jsou značně závislé na exportech.
Poslední skupinu tvoří „velká trojka“ – Německo, Francie a Itálie. Poslední jmenovaná země vnímá EU jako způsob, jak se navázat na bohatší země Unie a jak zachovat svou vlastní jednotu. Během let se ale z Italů stali jedni z největších euroskeptiků, příčinou jsou vysoké dluhy a politická nestabilita jejich země. U Itálie je tak největší pravděpodobnost, že bude hrozit odchodem z Unie s cílem získat od Bruselu ústupky. Klíč k budoucnosti EU pak drží Německo s Francií. I pouhá zmínka o tom, že by tyto země mohly odejít z eurozóny či z EU, by vyvolala obrovské změny. A naopak – pokud budou tyto země nadále pevnými členy EU, může to být dostačující na zajištění její budoucnosti v té či oné formě.
Francie by ráda chránila svou ekonomiku a zároveň chce udržet spojenectví s Německem. Paříž má tendenci k protekcionismu a je ochotna tolerovat vyšší inflaci. Berlín se ale vyhýbá politice, která ohrožuje německé bohatství, včetně návrhů na sdílení rizik s periferií. Berlín by na ně přistoupil pouze v případě, že by měl větší vliv na fiskální politiku jednotlivých členských zemí, což je ale pro většinu z nich nepřijatelné. Francie bude pravděpodobně první zemí, která bude požadovat hlubší změny, a příčinou je rostoucí nacionalismus a ekonomický útlum.
Z uvedeného je zřejmé, že jednotlivé skupiny mají natolik rozdílné zájmy, že nalézt konsenzus je nyní v podstatě nemožné. Obrat směrem od další integrace tak nabírá reálnější rozměry, ovšem tento proces může skončit úplným rozpadem evropského bloku. Členské země se také mohou pokusit o střední cestu a udržovat věci zhruba tak, jak jsou. I tato pasivita by ale byla problematická, protože v budoucnu by přinesla ještě větší problémy než dnes.
Autorem je Adriano Bosoni.
Zdroj: Geopolitical Weekly