Jedním z nejvýznamnějších dědictví amerického prezidenta Baracka Obamy je pocit, že Spojené státy už nejsou dominantní globální mocností. Mohou prostě být ignorovány. Jde o novou realitu, která jasně vyvstala na povrch v letošním roce, kdy sílu Spojených států testovala řada populistů a autoritářských režimů. Nejvíce to platilo o ruském prezidentovi Vladimiru Putinovi. Příkladem může být nedávné setkání ministrů obrany a zahraničí Ruska, Íránu a Turecka, na kterém se jednalo o plánu pro Sýrii. Spojené státy pozvány nebyly a zmíněné tři země přišly s prohlášením, že jsou ochotny garantovat dohodu mezi syrskou vládou a opozicí. Dodaly, že „všechny další země, které mají na konflikt významný vliv, jsou vítány, aby se k nim přidaly“.
Spojené státy si na podobné situace zvykají. Rusko se podle všeho záměrně snaží navázat užší spolupráci s méně demokratickými zeměmi, které jsou spojenci USA. Před několika týdny tak změnilo i svůj přístup k OPEC a slíbilo, že i ono omezí těžbu ropy. Jednalo tak se Saúdskou Arábií i s Katarem. Rusko se přitom nebránilo rozhovorům se Spojenými státy, ale podobné pokusy týkající se situace v Sýrii nikam nevedly. Obamova vláda se totiž nikdy jasně neshodla na tom, že je možné s Putinem uzavírat dohody a Kreml má podle všeho na jednání s Američany jen špatné vzpomínky. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov k tomu říká, že „kontakty stále existují, ovšem pokaždé, když jsme se na něčem dohodli, Američané od toho nakonec ustoupili. Tak jsme se poučili.“ Kreml tedy začal otevřeně budovat nové vztahy se zeměmi na Blízkém východě, které Spojené státy obcházejí.
Další autoritářská země, Čína, naprosto ignoruje požadavky USA na zastavení svých aktivit v Jihočínském moři. Naopak se zdá, že některé z tamních ostrovů už přeměnila ve vojenské základny. Na americké lodě či letadla nezaútočila, ale když se zmocnila amerického podvodního dronu, ukázala, že by k tomu mohlo dojít. Americká varování ignorovala i britská veřejnost, když hlasovala o brexitu. Britská vláda se chová stejně, když udržuje vysokou nejistotu ohledně dalších vztahů mezi Velkou Británií a EU. Většina zbývajících zemí EU je mnohem méně proamerická než Velká Británie a americký vliv v Unii se snižuje. Dokonce i v Německu, které má s USA historické vazby, je protiamerický sentiment silný. Pokud pak v dalších evropských zemích získají moc nacionalističtí populisté, spolupráce mezi Evropou a USA utrpí ještě více.
Tento posun do stavu, kdy jsou Spojené státy stále více ignorovány, je důsledkem nejednotné zahraniční politiky prezidenta Obamy. Ta by měla stát na ochotě použít vojenskou sílu tam, kde je nutno bránit hodnoty, kterým Spojené státy věří. Vývoj na Blízkém východě a v Sýrii ale přesvědčil místní vládce, že Putin je pro ně mnohem důležitější než Obama a tudíž je nutno jednat především s ním. Obama se také pokoušel být pro Čínu zároveň tvrdým protivníkem i dobrým přítelem.
Vazby s evropskými politiky si udržoval na dobré úrovni, ovšem pro své spojence zde neučinil zhola nic. Neúspěchy, které Spojené státy utrpěly v Sýrii a Libyi, jen vyvolaly vlnu uprchlíků, kteří zaplavili Evropu. Spojené státy žádnou pomoc nenabídly. Obama slíbil ochranu baltským zemím proti možné ruské agresi, rozsah poskytnuté vojenské pomoci ale jejich obavy moc nesnížil. Žádné podobné pomoci se nedostalo ani Ukrajině. Za Obamy se z USA stala země, která se podle zbytku světa zaměřuje jen na své vlastní problémy, občas hovoří o vznešených hodnotách, ale na jejich obranu nic neučiní. Existují obavy, že Donald Trump se na žádné hodnoty ohlížet nebude a jeho politika bude založena pouze na tom, co je výhodné. Pokud je ale alternativou popsaná Obamova politika, bude to změna k lepšímu.
Možná, že Spojené státy za současné situace více učinit nemohou, protože domácí voliči nesouhlasí s tím, aby do zahraničí byli posíláni američtí vojáci. To ovšem znamená, že Spojené státy by měly přestat hovořit o tom, že je nutno šířit liberální demokracii po celém světě. Protože pak jde jen o prázdné sliby.
Autorem je Leonid Bershidsky
Zdroj: Bloomberg