Norský vládní investiční fond má alespoň na papíře mimořádnou míru svobody, ovšem jeho výsledky značně zaostávají za penzijními fondy či jinými fondy státními. A jeho příběh je poučný pro celou řadu investorů. Na jeho výsledky se můžeme dívat z mnoha úhlů pohledu, ale nic to nezmění na prostém faktu: Průměrná návratnost dosáhla od jeho založení v roce 1996 pouze 4,06 % ročně. Během posledních několika let navíc díky býčímu trhu dokázal generovat 7,86 % ročně, takže bez tohoto období by dlouhodobá návratnost byla ještě znatelně níže. Kapoor na stránkách Bloombergu tvrdí, že příčinou je zejména špatné vedení a správa investic.
Norský parlament delegoval zodpovědnost za fond na ministerstvo financí, které pak správou fondu pověřilo NBIM, což je jedna z divizí Norges Bank. V NBIM pracuje více než 500 kvalifikovaných profesionálů, ale fond ve skutečnost spravuje jen 17 ministerských úředníků, kteří nemají žádné zkušenosti z financí a trhů. Teoreticky by norský fond měl být významnou silou na trzích a dosahovat vysoké návratnosti. Má totiž zmiňovanou velkou svobodu ohledně toho, kam může investovat. Nemusí se obávat krátkodobých tlaků akcionářů, tudíž může investovat skutečně dlouhodobě. Má určité daňové zvýhodnění a nemusí držet likviditu pro případ, že by náhle musel vyplatit větší počet podílníků. Praxe a návratnost ale kvůli popsanému způsobu vedení vypadá tak, jak bylo popsáno.
Některé nizozemské penzijní fondy či fondy švédské, kanadské a dokonce i americké si vedou mnohem lépe než norský státní fond. Stejně vychází jeho porovnání s kuvajtským státním fondem KIA či fondem ADIA z Abu Dhabi. A to samé platí o univerzitních fondech z USA. Ty mají mnohem více omezení, co se týče spektra aktiv, do kterých mohou investovat. Teoreticky by norský fond mohl dosahovat nižší návratnosti kvůli tomu, že investuje do méně rizikových aktiv. Ovšem tak tomu není, pravá příčina spočívá v jeho správě a v tom, že pouze 10 % jeho aktiv pochází z trhů mimo pomalu rostoucí vyspělé země.
Norské ministerstvo financí pevně věří v pozitiva pasivního investování a to znamená, že vládní fond ve skutečnosti nemůže využít svých hlavních předností. Mimo jiné nemůže nakupovat málo likvidní aktiva s vysokou návratností, která jsou vhodná přesně pro tento typ velmi dlouhodobých investorů. Stejně tak se drží stranou rozvíjejících se trhů, přestože ty nyní tvoří asi polovinu globální ekonomické aktivity. Fondu také neprospívá to, že nemá nezávislou dozorčí radu. Akademici z centrální banky, kteří mají zkušenosti hlavně z oblasti monetární politiky, ji nahradit nemohou. V praxi je proto situace taková, že onen malý tým byrokratů ministerstva financí navrhuje i schvaluje kroky fondu a podle toho také vypadá jeho návratnost.
Norský fond je ukázkovým příkladem transparentnosti a nikdo z něj nekrade. V tom je zářným příkladem pro ostatní, ale k jeho úspěchu to nestačí. Jeho velikost nyní odpovídá 300 % HDP. Odpovědnost za jeho vedení by měli převzít lidé se zkušenostmi z trhů a financí. Pokud se tak nestane, zaplatí za to Norové, ale i rozvíjející se země, které by z některých dlouhodobých investic fondu mohly těžit.