Proč se honit za růstem, když nám stejně nic nepřináší?

Produktivita je měřítkem efektivity ekonomiky a v některých vyspělých zemích není její vývoj povzbuzující. Návrhů, jak to změnit, je celá řada. Patří mezi ně rozvoj některých technologických odvětví, otevření se imigraci vzdělané pracovní síly či investice do infrastruktury. Jak ale poukazuje ekonom Noah Smith, řada lidí se domnívá, že hlavní problém spočívá někde jinde: Růst produktivity se nepromítá do zvýšení odměn zaměstnanců. Jaký je tedy celkový obrázek vývoje produktivity a mezd a co z něj plyne?

Následující graf ukazuje, že ve Spojených státech již celá desetiletí roste produktivita rychleji než hodinové mzdy. Od konce druhé světové války se tak produktivita zvýšila pětkrát, zatímco průměrná hodinová mzda jen třikrát. U mediánu mezd je tato propast ještě větší, protože se zvýšila příjmová nerovnost. Kritici podobných grafů poukazují na to, že různá měřítka inflace ukazují různé rozdíly v uvedených růstech, ale i tak tu zůstává onen nepříjemný fakt: Mzdy a produktivita se vyvíjejí rozdílně.

Na základě popsaného vývoje se můžeme dokonce ptát, k čemu nám je ekonomický růst a zvyšování efektivity, když se nepromítne do našich mezd. Jenže takový závěr by byl ukvapený. Je dost dobře možné, že ve hře je celá řada faktorů a pokud bychom je eliminovali, zvyšování produktivity by se promítalo do odpovídajícího růstu mezd tak, jak bychom čekali. Anna Stansbury a Larry Summers dokonce ve své poslední studii tvrdí, že tomu tak skutečně je. Svůj názor zakládají na analýze krátkodobých změn produktivity a mezd, které ukazují, že při zvýšení prvního roste i druhé a naopak.

Proč ale v delším období dochází k onomu oddělení vývoje mezd a produktivity? Příčinou je podle Smithe růst významu kapitálu a jeho podílu na příjmech. To znamená vyšší příjmy pro akcionáře, držitele dluhopisů a majitele nemovitostí, ale menší podíl na příjmech pro zaměstnance pobírající mzdu. Důvodem tohoto stavu mohou být technologické změny, rostoucí monopolní síla korporací a svou roli může mít naopak klesající vyjednávací síla zaměstnanců.

Podle Smithe by každopádně bylo chybou dospět k názoru, že snahy o zvyšování produktivity jsou marné, protože její růst se do zvýšení příjmů zaměstnanců stejně nepromítne. U kroků, jako jsou zmíněné investice do infrastruktury, výzkumu a vývoje, lepšího vzdělání či příchodu vzdělaných imigrantů s potřebnými pracovními dovednostmi, můžeme navíc doufat v mnohem více přínosů, než je pouze vyšší produktivita.

Zdroj: Bloomberg