Mrakodrap Burdž Chalífa se leskne v záři dubajského pouštního slunce. Od okamžiku, kdy byla tato 828 metrů vysoká věž před osmi lety otevřena, je nejvyšší budovou na planetě. To ale není jediné nej, kterým se může pyšnit. Na stavbu mrakodrapu se totiž použilo ohromujících 330.000 krychlových metrů betonu, který se vyrábí především z písku. Nedaleko věže Burdž Chalífa přitom už do nebe své krky vystrkují další stavební jeřáby, které budou stavět nové rekordní věže. Málokdo ale tuší, že písku, který je prakticky ve všem, co moderní společnost staví, začíná být pomalu nedostatek. Nepomohou ani všechny pouště světa, napsala agentura DPA.
Nestaví se jen ve Spojených arabských emirátech, ale na celém světě. Poptávka po písku a jemném štěrku vzrostla tak dramaticky, že odborníci začínají bít na poplach. Písek by se mohl stát nedostatkovým zbožím.
Jako varování slouží případ z Jamajky, kde v roce 2008 přes noc prakticky zmizela čtyřsetmetrová písečná pláž Coral Spring. Pachatelé odvezli z pobřeží 500 nákladních vozů bílého písku, aniž by to kdokoli postřehl. Policie nikoho nechytila a vyšetřování skončilo bez výsledků. Média tehdy spekulovala, že písek putoval na nějakou jinou pláž, nebo byl použit ve stavebním průmyslu. Bezpochyby však byla "velká písečná loupež" lukrativní - písek totiž začíná být ceněný stejně jako zlato.
"Písek je základem naší moderní společnosti," říká Aurora Torresová z Německého střediska pro integrativní výzkum biodiverzity (iDiv). Výsledky jejího bádání, v němž se zabývala důsledky těžby písku na ekosystémy, byly zveřejněny v loňském roce v prestižním časopise Science. Torresová je přesvědčena, že většina lidí si neuvědomuje, jaká tragédie kvůli nedostatku písku hrozí. "Obyčejní lidé si tento problém vůbec neuvědomují. V uplynulých letech ale upoutal pozornost mezinárodních organizací," říká výzkumnice.
Život lidí je podle Torresové doslova postaven na písku, který se hned po vodě stal surovinou, které se spotřebuje nejvíce. Písek totiž není jen v budovách, ale prakticky ve všem: od skla a asfaltu přes kosmetiku, zubní pasty, mikročipy a displeje chytrých telefonů až po automobily a letadla. Oxid křemičitý, který se z písku získává, se používá i ve vinařství a mnoha dalších odvětvích potravinářského průmyslu.
"Písek je megahvězdou našeho průmyslového a elektronického věku," píše se v článku prestižní technické univerzity ETH v Curychu. Jeho světová spotřeba podle něj ale zdaleka přesahuje množství, které zvětráváním stíhá vznikat.
"Množství písku, který se spotřebuje, se za posledních 20 let ztrojnásobilo," říká Pascal Peduzzi z Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). Peduzzi už dlouho varuje před důsledky nadměrné spotřeby písku a v roce 2014 sepsal zprávu OSN s názvem "Písek, surovina, které je méně, než se zdá". "Současnou spotřebu odhadujeme na 50 miliard tun ročně - to je 18 kilogramů denně na každého obyvatele Země," říká Peduzzi.
Ne každá stavba sice spolkne tolik písku jako rekordní mrakodrapy ve Spojených arabských emirátech, ale i na běžný rodinný domek je ho potřeba zhruba 200 tun. "Jen s roční spotřebou stavebního průmyslu by se dala navršit 27 metrů vysoká a 27 metrů široká zeď okolo rovníku," vysvětluje Peduzzi.
Někdo by mohl namítnout, že na pouštích celého světa leží žádané suroviny více než dost. Problémem je ovšem to, že pouštní písek je pro výrobu betonu nevhodný. Zrnka jsou větrem natolik ohlazená a obroušená, že se nemohou zachytávat a nedrží pohromadě. Proto je arabským šejkům při zadávání obřích stavebních zakázek v Dubaji a v Abú Zabí písek z okolních pouští k ničemu. Například na stavbu věže Burdž Chalífa se muselo obrovské množství písku dovézt z daleké Austrálie.
Sypká surovina se těží pomocí plovoucích bagrů, které z mořského dna, ale i z jezer a řek písek postupně ukousávají. Následky pro citlivé ekosystémy jsou často fatální. Koryta řek se prohlubují, pobřeží eroduje, oceánská fauna mizí, stejně jako celé ostrovy. Přírodní mechanismy chránící pevninu před bouřemi a vlnami cunami tak přestávají fungovat.
Například Indonésie přichází bezohlednou těžbou písku dokonce o své území. V uplynulých letech totiž zcela zmizely dvě desítky indonéských ostrovů. Problém se ale týká i Evropy. Například pláže na Kanárských ostrovech v současnosti přežívají jen díky dovozu písku ze Západní Sahary.
Zdaleka největším vývozcem stále vzácnější suroviny jsou podle statistik Spojené státy, největším dovozcem Singapur, který je známý nablýskanými nákupními středisky a obrovskými stavbami. Mnoho zemí v jihovýchodní Asii už vývoz písku zakázalo. Se surovinou se ale přesto dál obchoduje, ovšem nezákonně. "Takzvané písečné mafii se daří hlavně v Indii," vysvětluje Torresová. "Je tam považována za jednu ze skupin organizovaného zločinu, které nejčastěji sahají k násilí a které lze nejhůře infiltrovat," dodává.
Odborníci v současnosti pracují na vývoji alternativ. Recyklace stavebních hmot a výzkum toho, jak by bylo přece jen možné využít ve stavebnictví pouštní písek, jsou podle mnohých na dobré cestě. Problém hrozícího nedostatku sypké suroviny je ale komplexní, mnohovrstevnatý a relativně nový. "Písek je zcela zvláštní materiál, kterého vždy bylo víc než dost a byl mimořádně levný," říká Torresová. To se podle ní ale už změnilo. "Nikdo zatím nenašel řešení, které by uspokojilo obrovský hlad po písku," upozorňuje výzkumnice.