V Evropě rostou obavy z další krize. Tvrdí to německý Der Spiegel, podle kterého by tuto krizi mohla zažehnout italská vláda, která odmítá požadavky EU na snížení svého rozpočtového deficitu. Vláda podobné požadavky považuje za pokusy o omezení suverenity země. Utvrzují ji v tom, že její boj proti Evropě, euru a všemu, co údajně omezuje „svobodu a velikost Itálie“, je správný.
Italský premiér Giuseppe Conte tvrdí, že „čím víc rozpočet studuje, o to víc se mu líbí“. Čísla přitom zahrnují desítky miliard eur výdajů, které mají být naplněním volebních slibů. Protesty z Bruselu jsou pak podle italské vlády problémem, který může být již brzy vyřešen volbami do Evropského parlamentu. Ty jsou naplánovány na květen roku 2019. Italské vládní strany doufají, že se jim spolu s dalšími populisty podaří získat v parlamentu dostatečnou sílu na změny, které by rády prosadily na celoevropské úrovni.
Italský vládní rozpočet je tak podle Spiegelu „víc než jen provokací Bruselu“. Italové jej prý používají jako zbraň v boji proti nenáviděnému systému. Zástupci německé AfD například tvrdí, že Itálie nyní svým rozpočtem „dává najevo, že je suverénní zemí“. Italská vláda se zase ohání tím, že má zodpovědnost jen vůči svým voličům. V praxi ale její kroky vypadají tak, že chce snížit věk odchodu do důchodu, snížit daně a zajistit nepodmíněné příjmy pro nejchudší část obyvatel. Tato třetí největší ekonomika eurozóny má přitom již dluhy dosahující 2,26 bilionů eur (132 % HDP). Vyšší úroveň dluhů má již jen Řecko. Itálie na dluhovou službu vynakládá již nyní téměř 4 % HDP.
Stojí Itálie a zbytek Evropy kvůli popsanému vývoji na pokraji další krize? Der Spiegel připomíná, že evropští bankovní regulátoři nyní bedlivě sledují rozvahy bank a podíl italských vládních obligací v nich. Italské banky již začaly „převádět náklady vyššího rizika na své klienty tím, že zdražují úvěry“. Nicméně průzkumy ukazují, že 60 % italské populace podporuje vládní „hazardní hru“.
Pokud nakonec povolí italská vláda, ztratí tvář před svými voliči. Jestliže ustoupí Brusel, ztratí část své autority a poroste riziko, že pravidla začnou porušovat další země. A v případě, že neustoupí ani jedna strana, obě mohou nakonec prohrát. Rizikové prémie italských vládních obligací totiž mohou dál růst a nakonec dotlačit vládu k bankrotu. Či k pokusu o odchod z eurozóny, ale takový italexit by mohl mít tragické důsledky.
Současná situace tak připomíná počátek předchozí dluhové krize, kterou nakonec zastavil až Mario Draghi, když ECB začala na trhy dodávat likviditu a nakupovat vládní dluhopisy zemí v krizi. Jenže tehdejší záchranný program měl jako podmínku právě to, že tyto země se budou držet dohodnutých pravidel, která ale nyní italská vláda dodržovat nehodlá a považuje je za útok proti své zemi. Kdyby alespoň nové dluhy financovaly produktivní investice, které by zlepšily dlouhodobý výhled země. Ovšem nově získané peníze namísto toho skončí v rukou důchodců.
Bývalý premiér Matteo Renzi se pokoušel provést potřebné reformy, ale ty buď ani nezačaly, nebo jsou nyní rušeny. Italská ekonomika přitom trpí vážnými strukturálními problémy včetně vysoké daňové zátěže, menší podniky, které tvoří páteř hospodářství, mají špatný přístup k financím, soudní systém pracuje hlemýždím tempem (na rozsudek se v průměru čeká pět let a nevyřešeno je podle Spiegelu několik milionů sporů a žalob). Italské firmy tíží nízká produktivita, která již dlouhou řadu let stagnuje, zatímco produktivita v německých, španělských či portugalských firmách znatelně rostla.
Hlavní ekonom německé Jörg Krämer tvrdí, že s ohledem na současnou ekonomickou situaci Itálie je vládní rozpočet „naprosto nezodpovědný“. Růstové předpoklady, se kterými pracuje, jsou nadhodnoceny, zadlužení bude pravděpodobně mnohem vyšší. Ekonom se také domnívá, že pokud Brusel couvne ze svých požadavků, „může to vyslat ničivý signál ostatním zemím, které potřebují strukturální reformy“.
ECB podle Spiegelu doufá, že Itálii nakonec k disciplíně přivedou finanční trhy. Už proto, že země potřebuje každý rok dalších 250 miliard eur. Otázkou ovšem zůstává, zda tento argument má u současné italské vlády nějakou relevanci.
Zdroj: Der Spiegel