Natixis se pustil do zajímavého cvičení. Poukazuje na to, že americký prezident často hovoří o úpadku Spojených států a potřebě nápravy. Banka se ptá, kde by tento úpadek šlo skutečně detekovat (hovoříme o ekonomické oblasti). Výsledky hledání jsou zajímavé, ale dá se k nim dodat pár podstatných poznámek.
Seznam Natixisu má pět hlavních bodů, na prvním místě stojí „neschopnost transformovat inovace do vyšší produktivity“. Dodám, že jde o téma, o kterém se hovoří dost intenzivně, včetně toho, zda je toto tvrzení vůbec pravdivé. Je totiž možné, že nové technologie reálné přínosy mají, a to dokonce ve velkém měřítku, ale je dost těžké je reflektovat v datech. Tedy i v produktu a v produktivitě. Příkladem mohou být třeba taková videa na Youtube.
Určitou podskupinou toho problému je dopad automatizace a robotizace na výrobní procesy. Zde podle mne určité zklamání namístě je, protože zatím se jejich vliv na produktivitu nijak masivně neprojevuje. Jde přitom o téma aktuální i cyklicky, protože právě na tento efekt se dost spoléhalo (či snad ještě spoléhá) při projekcích pokračujícího rychlého růstu americké ekonomiky. Toho totiž lze už jen těžko dosáhnout bez výraznějšího posunu nabídkové strany ekonomiky (tedy nejenom díky silné poptávce). A tento posun do značné míry závisí právě na tom, jak nové technologie zvýší výrobní kapacity firemního sektoru.
Druhou slabostí Spojených států má být podle Natixisu závislost na zahraničních věřitelích – tedy vysoké vnější dluhy. To podle banky zvyšuje zranitelnost Spojených států, protože jsou závislé na financích ze zemí, jako je Rusko, Čína, či Japonsko. Což je relevantní úvaha, ale i zde by bylo namístě dodat jednu podstatnou věc:
Ve světě je pravděpodobně celkově přebytek (zamýšlených) úspor, a tudíž chronický nedostatek poptávky. To, že si Američané půjčují od zbytku světa, pak neznamená nic jiného, než že zbytku světa poskytují svou poptávku (ne nadarmo se jim říká spotřebitel poslední instance). Takže bychom zrovna tak mohli tvrdit, že onen zbytek světa je v tomto smyslu závislý na USA – Američané mu fakticky poskytují pracovní místa. Na dosažení rovnováhy (ukončení vzájemné závislosti) by tak museli Američané začít více spořit, ale ostatní paralelně spořit méně. O kom se tu hlavně hovoří, ukazuje následující graf s vývojem objemu vládních obligací v držení zahraničních subjektů:
Za třetí, Natixis tvrdí, že slabostí Spojených států má být „rostoucí neschopnost amerických výrobních kapacit uspokojit domácí poptávku po průmyslových produktech“. Za čtvrté, slabostí Američanů je klesající sofistikovanost domácích pracovních míst. A za páté, USA poškozuje nízká úroveň pracovních dovedností. A já již mám jen onen v nadpise zmíněný malý detail, který bych rád dodal:
V celkovém obrázku je stejně tak důležité, kolik hlubších slabostí postihuje jiné části globální ekonomiky. Když si tedy tak čteme o tom, čím trpí americká ekonomika, neměli bychom zapomínat, třeba na to, že: Eurozóna je nefunkční měnová unie a náprava postupuje hlemýždím tempem. Čína je autoritářským systémem, což jí v ekonomickém rozvoji mohlo zatím i trochu pomáhat. Ale dál už se tento systém s dalším ekonomickým rozvojem podle mne moc rýmovat nebude. Japonská ekonomika zase do značné míry funguje na recyklaci úspor soukromého sektoru do vládního dluhu a výdajů, což také zrovna nelze považovat za silnou stránku.