Německé vládní obligace se nyní obchodují s negativními úroky. Platí to i o těch se splatností 30 let. Banka UBS zase plánuje zavést roční poplatek 0,6 % pro bohaté klienty, kteří si u ní uložili peníze. Známý ekonom Joe Weisenthal na stránkách Bloombergu současnou situaci extrémně nízkých a mnohdy negativních sazeb komentuje ovšem s tím, že ač na první pohled nemusí dávat smysl, po hlubším zamyšlení tomu může být naopak.
Proč by měl střadatel ještě platit za to, že někomu poskytne své peníze? Na první pohled jde skutečně o šílenost, ale ekonom v této souvislosti nabízí jeden myšlenkový experiment: Představme si dobu, kdy ještě neexistovaly peníze a finanční aktiva a pokud někdo chtěl akumulovat majetek, mohl tak činit pouze hromaděním fyzických věcí. Tedy nemovitostí, obilí a podobně. „Je zřejmé, že takové bohatství nese náklady na údržbu, protože degraduje. Musí se platit za ostrahu, vše může shořet. Můžeme tedy držet bohatství ve fyzické formě, ale musíme za to platit,“ píše Weisenthal.
Stejně je tomu tak i dnes. Pokud někdo chce držet fyzické zlato či třeba ropu, stojí to peníze. Jak tuto situaci mění existence peněz? Je nutno si uvědomit, že pokud máme své prostředky uložené u banky, je to dluh banky vůči nám a ten je splácen z pohledávek banky – ze závazků, které vůči ní mají jiní. Banka může například vlastnit vládní obligace či půjčovat domácnostem a podnikům. Čím víc je pak úspor a čím menší je poptávka po nich, o to nižší jsou sazby a „to je svět, ve kterém nyní žijeme“.
Například ve Švýcarsku je celá výnosová křivka v záporu a to až k dluhopisům s padesátiletou dobou splatnosti. „Pokud jste bohatý Evropan, prostě chcete, aby vaše peníze byly uloženy ve Švýcarsku u UBS. Jenže ta nyní nemá na to, aby všem vyplácela úroky a tak musíte vy platit jí za to, že si peníze u ní uložíte. Je to nepříjemné, ale co můžete dělat jiného,“ píše ekonom.
Negativní sazby tedy nemusí být tak nepřirozené, jak se na první pohled zdá, ale i tak je to pro německého střadatele složité. Nechce se mu kupovat dluhopisy s negativním výnosem ani se pouštět do investic na akciových trzích. Lze s tím něco dělat? Teoreticky by mohly být uvolněny regulační standardy a banky by pak mohly více půjčovat třeba rizikovým domácnostem na nákup nemovitostí. Pak by se opět rozmnožily různé deriváty, které by vyplácely zajímavé výnosy. Jenže s nimi už má Německo své zkušenosti a ne právě příjemné.
Německá vláda by také mohla situaci využít k tomu, že by zvýšila své výdaje a podpořila tím růst v celé Evropě. Tím by se objevily investiční příležitosti, vzrostla poptávka po úsporách a s ní i sazby. Jenže jak podotýká ekonom, taková strategie nemá v Německu politickou podporu, protože Němci se obávají nákladů, které by přinesla. Na druhou stranu ovšem své náklady nese i současná situace, a to právě ve formě negativních sazeb. Útěchu tak může nakonec přinášet jen vědomí, že „není nic nepřirozeného na tom, že platíme za uchování svého bohatství“, uzavírá Weisenthal.
Zdroj: Bloomberg