Na počátku padesátých let pracoval Thomas Boone Pickens jako geolog pro ropnou společnost Phillips z Oklahomy. The Economist tvrdí, že tu práci nesnášel, protože podle jeho názoru se ve firmě obrovsky plýtvalo. Založil tak vlastní společnost Mesa Petroleum a pak dostal nápad: S její pomocí koupí Phillips.
Zemřel jedenáctého září a The Economist tvrdí, že do povědomí veřejnosti vešel zejména díky svým odvážným převzetím několika velkých korporací, ke kterým došlo v osmdesátých letech. Tou zřejmě nejznámější je transakce týkající se společnosti Gulf Oil Company. V roce 1984 šlo o jednu z největších ropných společností v USA, Mesa byla proti ní trpaslíkem, který se ji pokusil jako první firmu v historii převzít s pomocí takzvaných junk dluhopisů. Pomohla jí v tom investiční společnost Drexel Burnham Lambert, Pickens „dodal hlavně know how“. A od té doby „už korporátní finance nikdy nebyly takové jako předtím.
Tyto nákupy firem financované dluhem (leveraged buyouts) nebyly úplně novou věcí, v šedesátých letech je používaly malé rodinné firmy. Od osmdesátých let se ale začaly objevovat finanční společnosti specializující se na tuto oblast, včetně známé Kohlberg Kravis Roberts. V jejím čele stál „dluhopisový král“ Michael Milken, který kultivoval celý ekosystém potřebný k těmto transakcím.
The Economist připomíná, že deset let předtím představili Franco Modigliani a Merton Miller teorii, podle které kapitálová struktura firem nemá dopad na jejich hodnotu, tu určuje tok hotovosti, který firma generuje. Jenže v reálném světě je ještě nutno brát v úvahu náklady bankrotu a daňovou uznatelnost úrokových nákladů. A v roce 1976 ještě Michael Jensen a William Meckling poukázali na to, že dluhy mohou být účinným nástrojem, jak zvýšit výkonnost a odpovědnost managementu.
Vznikla tak nová doktrína, která v podstatě tvrdila, že dluhy jsou dobré. Pickens v jejím rámci vyhledával velké podhodnocené společnosti, snažil se je pomocí dluhů převzít a zlepšit jejich hospodaření. The Economist ale poukazuje na to, že on a jemu podobní, kteří věřili v prospěšnost dluhů, vyvolali pokles mediánu ratingu amerických korporací. A i tento trend podobně jako řada dalších přestřelil.
The Economist uzavírá s tím, že možná nějaký Pickensův nástupce bude zase věřit, že základním rysem zdravých firemních financí je vysoké vlastní jmění a málo dluhů. Koneckonců „digitální firmy musí ukazovat, že tu budou ještě celá desetiletí, jinak nepřesvědčí zákazníky, aby se stali jejich klienty. Pokud by měly hodně dluhů, stanou se rizikovějšími.“
Zdroj: The Economist