Letošní Světové ekonomické fórum se zaměří na to, jak budovat soudržnější a udržitelnější svět. Jako vždy je toto téma dobře načasované, ale také trochu abstraktní. Abychom mu pomohli dát konkrétní podobu, máme několik návrhů, jak přesunout převažující ekonomický model leším směrem a zúžit diskusi.
Zaprvé, je načase přepracovat daňový zákoník USA s cílem snížit strukturální nerovnost. Za tím účelem by se Amerika měla zbavit své mezery ve zdanění výkonnostních prémií. Ustanovení, které bylo původně zamýšleno jako podpora dlouhodobých investic, je pro finančníky pracující ve fondech soukromého kapitálu a hedgeových fondech masivním osvobozením od daní. Zákon o snížení daní a pracovních míst z roku 2017 na toto pravidlo sice uvalil určitá omezení, ale stále zůstává v platnosti.
Obdobně by se Amerika měla zbavit mezery „zvýšené pořizovací hodnoty“, která se stala klíčovým způsobem, jímž se bohatí vyhýbají dani, když své bohatství odkazují dědicům. Umožňuje tak movitým vytvářet dynastie, čímž podráží oddanost Ameriky meritokracii.
Zadruhé, Spojené státy si zoufale potřebují udělat pořádek ve svých studentských půjčkách – veliké zátěži na bedrech mladých lidí – tím, že zřídí národní fond podobně jako Austrálie. Tam si student půjčí, kolik na financování svého vzdělávání potřebuje, a půjčka je splatná z předem určeného podílu jeho následných příjmů po stanovený počet let. Studenti, kteří skončí s nižšími budoucími příjmy, splatí méně, než si půjčili, což ale vyrovnají ti s vyššími příjmy. Absolventům, kteří vstoupí do některých forem veřejné služby, by navíc měly být předloženy pobídky v podobě odpuštění dluhů.
Firmy v hledáčku
Zatřetí, musíme změnit vykazování firemního hospodaření, abychom povzbudili dlouhodobé, udržitelné myšlení. Prvním krokem je zbavit se posedlosti čtvrtletními zisky. Honba za cíli finančních analytiků každé tři měsíce pokřivuje způsob rozhodování statutárních ředitelů a vedení a podrývá dlouhodobé mýšlení.
Souvisejícím tématem jsou odkupy akcií, které si zaslouží kritičtější pozornost. Společnosti z indexu S&P 500 dnes běžně využívají zisků či vypůjčených peněz ke zpětným odkupům vlastních akcií, namísto investic do nových továren, oblastí podnikání či jiných stěžejních kapitálových výdajů. Během posledních deseti let bylo za tuto metodu zvyšování vykázaných zisků na akcii (a tedy ceny akcií) utraceno kolem pěti bilionů dolarů. Firemní výkaznictví by se mělo změnit, aby jasně vysvětlovalo, kolik z pohybu cen akcií lze připsat převážně zpětným odkupům, a vedení a akcionáři by měli náležitě upravit odstupné výkonných manažerů.
Nadto by korporace měly začít celosvětově vykazovat údaje o udržitelnosti. Firemní výkazy ovlivňují chování firmy, ale většinou se vyžaduje, aby vykazovaly pouze finanční situaci na základě auditovaných výsledků a rozvah podle účetních standardů. To by se mělo rozšířit i na širší rozsah údajů pro akcionáře podstatných, například na hodnocení spokojenosti zákazníků, skóre diverzity, uhlíkovou stopu, dobročinnost, politický sponzoring a platový rozdíl mezi vysokým managementem a řadovými zaměstnanci. Měly by být zřízeny rady výkaznictví akcionářům (účelové orgány, podobné Radě pro standardy finančního účetnictví), aby dohlížely na nově dohodnutá celosvětová pravidla nefinančního výkaznictví.
Fiskální opatření
Začtvrté, globální dohoda na odvádění 0,1% daň z finančních transakcí, ve stylu Hongkongu, by pomohla zkrotit finanční systém. Daň z transakce prospívá více dlouhodobým investorům než krátkodobým spekulantům, a přidává do finanční soustavy vhodnou míru tření na redukci bublin a, co je vůbec nejpodstatnější, lépe propojuje náklady na správu systému s těmi, kdo z ní nejvíc těží. Podle amerického Kongresového rozpočtového úřadu (CBO) by 0,1% daň z transakce mohla jen v USA během deseti let vynést tolik potřebné nové příjmy ve výši zhruba bilionu dolarů.
Zapáté, země musí zvýšit minimální mzdy a navázat je na inflaci. V USA by federálně stanovená národní minimální mzda ve výši 15 dolarů za hodinu pomohla srovnat úroveň. K tomu držet krok s ostatními by pomohla její automatická korekce v souladu s rostoucími životními náklady. Podle Federální rezervní banky v Chicagu by tyto kroky v největší ekonomice světa zvýšily i agregátní poptávku.
Zašesté, ve všech zemích je na místě zásadní revize účtování národního důchodu. Hrubý domácí produkt od svého zavedení ve 40. letech minulého století převzal neoficiální postavení primární míry národního blahobytu. Jenže když se „pokrok“ ztotožní s HDP, omezí se politika na posilování hrubého národního důchodu bez ohledu na související sociální či environmentální náklady. Nezbytné jsou nové metody měření blahobytu očištěného o náklady.
Národní důchod by měl zahrnovat náklady externalit, jako je poškozování životního prostředí či emise skleníkových plynů. Takto měřen by čistý důchod by věrněji odrážel udržitelný růst. Všechny země by se navíc měly domluvit na společných standardech pro začlenění dalších kritérií sociálního pokroku. Jejich součástí by mohla být naděje dožití, dětská úmrtnost, detekce, prevence a léčba běžných nemocí, emise skleníkových plynů na osobu, biodiverzita, dosažené vzdělání, distribuce příjmů, míra obchodování s lidmi a socioekonomické úspěchy genderových a menšinových skupin. Brettonwoodské instituce by mohly zkoumat a vyvíjet nové společné standardy národního blahobytu, které potřebujeme, a zavádět je ve svých široce sledovaných publikacích.
Nakonec je nezbytné řešit změnu klimatu způsobem, který spravedlivě rozdělí náklady mezi země a generace. Je třeba zajistit, aby tyto politiky byly přitažlivé. Nutné jsou uhlíkové daně, ale i subvence. Podle amerického Společného výboru pro zdanění a CBO by uhlíková daň ve výši 25 dolarů za tunu s ročními inflačně očištěnými vzestupy o 2 % vynesla v USA během deseti let bilion dolarů.
Dává smysl vyčlenit ještě vyšší částku na pomoc těm, kdo na daně doplatí, jmenovitě komunitám, které dnes produkují uhlí, ropu a plyn, jakož i rodinám s nízkými či skrovnými příjmy, které postihne regresivní zdanění. Subvence by mohly mít podobu výplat hotovosti, rekvalifikace, nových infrastrukturních projektů a investic do odvětví alternativních energií v „uhelných a ropných zemích“. Důležité je, aby subvence byly vyšší než výnosy z uhlíkové daně. Výsledné zvýšení národního zadlužení bude po právu závazkem budoucích generací, jimž přechod k nízkouhlíkovému hospodářství prospěje nejvíc.
Zkrátka, má-li být klimatická politika politicky přijatelná, musí mít v současnosti hmatatelné přínosy. Uvažme tohle: jak internetové obchody snižují poptávku po fyzickém nakupování, obce by měly kupovat prázdná obchodní centra a prodejny – opět pomocí dluhu, který splatí budoucí generace – a nahrazovat je zelenými plochami, které pohlcují uhlík.
Tyto praktické kroky by v úhrnu značně přispěly k uskutečnění vize „zainteresovaného kapitalismu“ a udržitelnosti, jež Davos už půlstoletí propaguje.
Autoři: Alexander Friedman je spoluzakladatel Jackson Hole Economics. Jerry Grinstein je bývalý předseda a statutární ředitel Delta Air Lines a Burlington Northern Railroad. Larry Hatheway je spoluzakladatel Jackson Hole Economics. Charles C. Krulak je bývalý velitel námořní pěchoty USA a rektor Birmingham-Southern College.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org