Tempo oživení nebude záležet ani tak na ekonomii, jako na biologii. V rozhovoru pro Academic Influence to uvedl známý ekonom a autor učebnic ekonomie N. Gregory Mankiw. Vzpomínal na to, že během studia ekonomie si na rok odskočil na práva, která jej ale neuchvátila. Pak pracoval pro radu ekonomických poradců amerického prezidenta a jeho první místo bylo na Harvardově univerzitě. Mankiw se nakonec stal předsedou zmíněné rady a úspěšným ekonomem a v rozhovoru hovořil o řadě ekonomických témat i o své profesní historii.
Mankiw vzpomínal na období vlády prezidenta Reagana, kdy se řešila optimální míra zdanění a konkrétní tvar Lafferovy křivky. Podle ní mohou daňové sazby dosáhnout tak vysoké úrovně, kdy již jejich další zvyšování nevede k vyššímu výběru daní, ale naopak k jeho poklesu. Podle ekonoma tento koncept není v ekonomii nijak zvlášť rozporován, ale v praxi není jednoduché určit, kdy již bylo dosaženo oné kritické úrovně.
Právě tato diskuse byla v plném proudu za Reagana a podle Mankiwa se tehdy řada ekonomů domnívala, že ekonomika se již nachází na „té špatné straně Lafferovy křivky“. Tedy v oblasti, kdy další zvyšování sazeb nevede k vyššímu výběru daní, naopak, ten by přineslo snížení sazeb. Tomuto pohledu nakonec uvěřil i Reagan, ale praxe ukázala, že ekonomika je stále na té straně křivky, kdy snížení sazeb přinese nižší výběr daní. To ale není celý příběh. Snížení daní totiž přišlo v době, kdy se ekonomika nacházela v hluboké recesi. Projevilo se následně stimulací agregátní poptávky a pomohlo k oživení. Mankiw tak míní, že snížení daňových sazeb bylo nakonec pravděpodobně krokem, kterého bylo třeba.
Na otázku, zda ekonomická teorie neopomíjí význam finančního sektoru, ekonom odpověděl, že určitě ne a že tento sektor je naopak významnou součástí výuky ekonomie. Což je správně, protože třeba krize roku 2008 pramenila právě z problémů v této části ekonomiky. Současný vývoj je ale spíše o biologii než o ekonomii. Kde se pak mohou uplatnit lidé, kteří vystudovali ekonomii na úrovni Ph.D.? Podle Mankiwa v různých vládních institucích, ale i v soukromém sektoru, a to včetně technologických firem a včetně Googlu či Amazonu. Ty mají podle něj zájem o ekonomy.
Na otázku, jak může například vědět, že za Bidena dojde k rychlejšímu oživení ekonomiky, Mankiw odpověděl, že on je ohledně těchto věcí skeptický. Banka totiž stejně jako jiné instituce používá nějaký model, jehož vlastnosti nejsou známy. A k tomu politici něco říkají ve volbách a to se může lišit od jejich následných kroků. Ekonomice pak podle Mankiwa obecně nejvíce prospěje dobré institucionální zázemí a věci, jako je vláda práva, politici, kteří rozumí tomu, jaké důsledky budou jejich kroky mít, a podobně. V konečném důsledku je tak pro ekonomiku dobré, pokud mají voliči povědomí o tom, jak ekonomika funguje a podle toho se rozhodnou ve volbách.
Trhy a vláda
Významným tématem ekonomie je podle Mankiwa fungování trhů. Tedy na jednu stranu to, že decentralizované rozhodování ve formě trhu může vést k optimálnímu řešení, ale na druhou stranu i případy, kdy trh selhává a kdy musí zakročit vláda. Nejde přitom o něco, co by se dalo vysvětlit v krátkosti. Mankiw přitom určitě není zastáncem rozsáhlého vládního sektoru. A i když před časem oznámil, že přestává podporovat republikány, zároveň kritizuje některé plány demokratických politiků. Velmi skepticky se například vyjadřoval k dani z bohatství.
Tuto daň podle ekonoma vyzkoušela řada evropských zemí a zase od ní upustila. Bylo by také složité ji zavést, protože vláda se v takovém případě v podstatě snaží každý rok například určit hodnotu firem. Což je problém zejména v případě těch, které nejsou obchodovány na trhu. Politicky tak daň z bohatství může být pro někoho atraktivní, protože „dostane zadarmo věci financované zdaněním 0,1 % populace“. Ovšem nejde o realistický nástroj.
Mankiw dal za příklad i dva ředitele firem, z nichž každý pobírá velký plat, ale první si užívá na večírcích a druhý jej investuje do vlastní firmy. Pokud by byla zavedena daň z bohatství, pak ten druhý bude nakonec zdaněn více než ten první. Mankiwovi se více líbí například daň z přidané hodnoty, která by podle něj mohla financovat i nepodmíněný základní příjem. Ten podle něj představuje jednoduchý systém, který by mohl fungovat.
Nepodmíněný příjem má totiž výhodu v tom, že vláda nemusí rozlišovat, kdo si podporu zaslouží a kdo ne. Nedochází tedy například k tomu, že podporu dostává nemocný člověk s nějakou diagnózou, ale nemá ji ten, který trpí bolestmi, ale je bez diagnózy. Mankiw sice vnímá, že nepodmíněný příjem by dostávali i lidé, kteří skutečně „nic nedělají“, ale připadá mu, že to není takový problém, jako vládní rozhodování o tom, kdo má na peníze nárok a kdo ne.
Zdroj: The Academic Influence, Youtube