Svým vítězstvím ve volbě předsedy Křesťanskodemokratické unie Německa (CDU) se Armin Laschet posouvá do čela těch, kdo by letos mohli nahradit německou kancléřku Angelu Merkelovou. Boj o předsednictví však spočíval spíš v odlišnostech co do tónu a stylu než obsahu. Z hlediska politického ukotvení se nemění nic.
Laschet, současný ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska, nejlidnatější německé spolkové země, chce zachovat politiku Merkelové usilující o udržení eurozóny. Jeho soupeř v zápase o předsednický post, Friedrich Merz, by udělal totéž, navzdory svému konzervativnímu temperamentu. Hlavním mottem postmerkelovské doby bude kontinuita.
Během šestnáctiletého působení Merkelové ve funkci se udržení eura stalo pro Německo klíčovým politickým imperativem. Reakce na pandemii covidu-19 ukázala, že německé vedení udělá téměř cokoli, aby předešlo odchodu Itálie z jednotné měny. Německo nejenže souhlasilo s fondem na zotavení EU v hodnotě 750 miliard eur a s emisí společného dluhu (prostřednictvím kvazieurobondů), ale odsouhlasí možná také realizaci další fiskální stimulace, i když bude muset znovu pozastavit své pravidlo „černé nuly“ proti rozpočtovým schodkům.
Vždyť Itálie a další ekonomiky na jihu eurozóny jednoduše nedokážou po delší dobu snášet vytrvale zhodnocující euro. Němci sice fiskální přísnost během éry Merkelové opustili, ale zdržet se fiskální stimulace za uvadající ekonomiky a posilující měny je vlastně návrat přísnosti zadními vrátky. Něco teď nutně tlak nevydrží a euro to nebude. Bude to tradiční odpor Německa k fiskální stimulaci.
Euro pod palbou
Euro je pod útokem už roky. Jako odhodlaný „měnový válečník“ a brutální protekcionista chtěl prezident Donald Trump oslabit dolar a měl předsedu Federálního rezervního systému USA Jeromea Powella, který byl více než ochotný v tomto ohledu jeho přáním vyjít vstříc.
Administrativa nového prezidenta Joea Bidena bude tlačit na větší fiskální expanzi. Kdyby tato politika přiměla Fed zvýšit úrokové sazby, posílilo by to dolar vůči euru. Powell však už dal jasně najevo, že „teď není čas“ na zvyšování sazeb. Wall Street přitom sází na to, že během roku 2021 a možná déle zůstane dolar na klesající trajektorii.
Když teď navíc vyšlo najevo, že sen pobrexitové Británie o zvláštní obchodní dohodě s Trumpovou administrativou je nesmysl, budou politiku slabé měny uskutečňovat i Britové. Jako by nebyly dost vážné už zvýšené náklady na překonání nakažlivější varianty covidu-19, odhaduje nedávná studie London School of Economics, že za podmínek „tvrdě brexitové“ dohody ministerského předsedy Borise Johnsona klesne britský vývoz do EU o víc než třetinu.
Konečně skupovat eura se stalo ideální sázkou pro měnové spekulanty. Odmítáním snížit diskontní sazbu vyslala Evropská centrální banka zřetelný signál, že devizová hodnota eura má druhořadý význam pro zdraví evropských bank, které se staví proti sražení sazeb. Odmítáním podniknout opatření ke zmírnění vzestupného tlaku vyvíjeného spekulanty zase ECB proměnila euro v „jelimánka mezi měnami“, s nímž lze snadno zametat.
Vývozy a stimuly
Vlivem těchto faktorů je život pro evropské vývozce čím dál těžší. Právě oni nesou ekonomické břemeno subvencí bankám. Vrcholní představitelé ECB tvrdí, že subvence je nutné zachovat, protože na banky připadá 85 % evropského finančního zprostředkovatelství (oproti 50 % ve Spojených státech, podle mých zdrojů v ECB). Takové nastavení vah zájmů tlačící euro nahoru, není ovšem udržitelné. Je zřejmé, že Evropa musí najít způsob, jak subvencovat svůj bankovní sektor, aniž by si tím podrývala vývoz.
Německá fiskální stimulace by uzavřením zadních vrátek pro fiskální přísnost zapůsobila jako vzpruha pro export z jihu eurozóny do členských států na severu. Pomohla by také celkově restrukturalizovat obchodní vztahy uvnitř eurozóny, což by posloužilo tomu, aby vývoz z EU méně závisel na relativní síle eura. To by jak povzbudilo hospodářský růst, tak podpořilo politickou soudržnost bloku, protože díky internalizaci evropského obchodu by směnný kurz eura vyvolával mnohem méně svárů mezi severem a jihem než teď. Itálie a další jižní země by se účinkům silnějšího eura mohly vyhnout prodejem většího objemu zboží do Německa a dalších zemí na severu. Fiskální stimulace by tak nabídla účinnou odpověď „měnovým válečníkům“ dnes i do budoucna.
Zvolení Lascheta předsedou CDU šance na německé fiskální stimuly nezvyšuje ani nesnižuje. Mnohé bude záviset na tom, zda další krize přinese dostatečné ohrožení Itálie a dalších jižních členských států. Jelikož ekonomiky těchto zemí jsou už teď slabé, vytrvale stoupající euro je faktorem, který je s největší pravděpodobností pobídne k chvatnému odchodu. Přezíravý přístup ECB k euru přitom znamená, že by k takovému vývoji mohlo dojít dřív, než si mnozí myslí. Aby mu předešli, tvůrci německých politik by měli mít po ruce připravené plány na fiskální stimuly.
Autor: Melvyn Krauss je emeritní profesor ekonomie na Newyorské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org