Liberty Street Economics poukazuje na to, že podle některých názorů zvyšují riziko v bankovním sektoru zásahy vlády, pojištění vkladů a chování centrální banky, která zasahuje jako věřitel poslední instance. Stein Berre a Asani Sarkar ale na stránkách LSE popisují finanční krizi v roce 1772, která nastala i přesto, že banky, tak, jak je známe dnes, tehdy neexistovaly.
Ekonomové připomínají, že v polovině osmnáctého století působily v Evropě pouze nebankovní finanční instituce (NFI). Ty sice přijímaly vklady, ale naprostá většina jejich operací se točila kolem jiných aktivit. Společnosti jako Hope & Co a Clifford & Sons vydávaly dluhové cenné papíry, nabízely pojištění, brokerské služby či vypořádávaly mezinárodní platby.
Finančním centrem tehdejší Evropy byl nizozemský Amsterodam, a to díky otevřené ekonomice, „predikovatelnému právnímu rámci,“ stabilním vládním financím a přední pozici v obchodu se vzácnými kovy. Wisselbank nebyla centrální bankou v dnešním slova smyslu, ale po 150 let poskytovala „stabilní a mezinárodně akceptovatelnou rezervní měnu“ obecně nazývanou florin. Sazby pak byly v Nizozemí výrazně níž než ve zbytku Evropy, což bylo jednak odrazem pozice domácí měny, ale také vysokým sklonem k úsporám.
Ekonomové ovšem tvrdí, že „stejně jako v jiných podobných případech vedlo levné financování k rizikovým projektům“ a k vysokému zadlužení u velkoobchodních firem. Výsledkem byla finanční krize, kterou spustil boj o kontrolu nad Britskou Východoindickou společností. U ní se po dosažení míru s Francií a kolonizací Indie očekávala velká „mírová dividenda“. Podle ekonomů ale její velká část skončila v kapsách úředníků a investoři byli zklamaní.
Toto zklamání přineslo zmíněný boj o kontrolu nad společností financovaný i nizozemskými finančními centry. Ten měl za důsledek růst cen akcií Východoindické společnosti, nicméně vývoj v Indii její ziskovosti moc nepomáhal. Výsledkem byly nekvalitní pohledávky nizozemských finančníků a následně pokles kvality jejich závazků. U Clifford’s bylo nakonec na základě dohody odepsáno 70 – 75 % jejich hodnoty.
Ekonomové na závěr uvádějí, že Clifford’s používala svou reputaci, velikost a nízkou transparentnost k tomu, aby získávala finance a pak se pouštěla do příliš rizikových operací. Její chování a jeho výsledek přirovnávají k pádu Lehman Brothers. I tato instituce přitom byla úzce propojena řadou vztahů a operací s celým finančním systémem. Historie pak ukazuje, že „složitý finanční systém může padnout i bez bank“. Příčinou jsou rizikové operace, nadměrné zadlužení, nebo to, že dané instituce je příliš velká na to, aby padla. Protože v případě jejího pádu by byl vážně ohrožen celý systém.
Podle ekonomů z LSE by tak vlády stály před rozhodnutím, zda zachránit tyto příliš velké instituce, ať už by šlo o banky, nebo o nebankovní subjekt. Současný růst počtu a významu nebankovních finančních institucí a celého stínového bankovního sektoru pak není ničím novým, spíše jen „kyvadlem, které otáčí směr zpět k tomu, co tu bylo v dávné minulosti.“
Zdroj: LSE