Paul Krugman se domnívá, že obrovské přebytky čínské obchodní bilance nejsou známkou její síly, ale naopak slabosti čínského hospodářství, viz včerejší Víkendář. Ekonom v této souvislosti připomíná i vývoj v Evropě před patnácti lety, kdy některé země periferie eurozóny čelily krizi a recesi. Co by tedy měla čínská vláda v současné situaci dělat?
Krugman poukazuje na extrémně vysokou míru investic v čínské ekonomice, která ale není v souladu s tím, jak klesá návratnost těchto investic. „Vláda stále není ochotna dělat to, co je zřejmé, tedy podporovat vyšší spotřebitelské výdaje.“ Generování vysokých obchodních přebytků je přitom jedním ze způsobů, jak kompenzovat slabou domácí poptávku. Čína přitom podporuje velké přebytky tím, že oslabuje hodnotu své měny (v reálném vyjádření). Tyto přebytky tak „bezpochyby pomáhají udržet ekonomiku nad vodou, prozatím. Ale je téměř jisté, že politika slabého jüanu selže. Ve velkém, protože zbytek světa tyto přebytky už moc dlouho přijímat nebude.“ Proč ne?
„Trump a jeho stoupenci argumentují, že když zlí cizinci jako Číňané nebo Kanaďané vytvářejí obchodní přebytky s USA, nějak nás tím okrádají. To je ale nelogický argument. Ve skutečnosti se dá tvrdit, že Čína dělá jiným národům laskavost tím, že prodává užitečné věci levně. Že čínský obchodní přebytek dělá Ameriku jako celek a Evropu jako celek bohatší,“ píše ekonom. Ale dodává, že takový argument politicky neobstojí. Problém je totiž v onom „jako celek“.
Vezměme si to, co lze nazvat prvním čínským šokem. Tedy prudkým růstem dovozů z Číny, který začal koncem 90. let. Tyto dovozy zničily 1 až 2 miliony pracovních míst ve výrobě. To „není v tak velké a dynamické ekonomice významné číslo, protože za normálních okolností je každý měsíc propuštěno kolem 2 milionů pracovníků.“ Ovšem vyvolané přesuny pracovních míst nebyly po celé zemi rozloženy rovnoměrně. Místo toho byly soustředěny na relativně malém počtu míst a měly tak na některé komunity zničující dopad.
„Mým oblíbeným příkladem je nábytkářský průmysl, ve kterém se zaměstnanost v roce 2000 snížila asi o 45 %, a to převážně kvůli dovozu z Číny. V celé ekonomice to není velké číslo. Výroba nábytku se však soustředila v Severní Karolíně. Například zhruba každý šestý pracovník v metropolitní oblasti Hickory-Lenoir-Morgantown byl zaměstnán v nábytkářském průmyslu a mnoho dalších pracovních míst bylo nepřímo podporováno tímto průmyslem. Čínský dovoz tedy tuto komunitu zasáhl velmi tvrdě,“ píše Krugman.
Naivní ekonom by mohl podle Krugmana následně říci: „Ať vítězové kompenzují poražené a všichni získají, protože celkově země z levných dovozů těží.“ Tento argument má ale velké vady na kráse: Za prvé, nikdy se to nestane – v praxi vítězové neodškodňují poražené. Za druhé, peníze nemohou kompenzovat všechny ztráty v místech těžce zasažených zahraniční konkurencí. Ztráta pracovních míst tak vyvolává silnou politickou reakci. Takže zbytek světa podle ekonoma prostě nepřijme čínský pokus vyexportovat se z problémů.“ Evropa, Spojené království a pravděpodobně všichni ostatní tak zřejmě nakonec udělají totéž, co plánuje Trump.
Cla by ale podle Krugmana měla být „chytrá“ a měla by odrážet skutečné politické zájmy, nikoli přesvědčení, že obchodní deficity jsou prostě známkou nějaké prohry. „A protože čínský obchodní přebytek je celosvětovým problémem, měli bychom jednat ve shodě s našimi spojenci, nikoli si Evropu, Kanadu a Mexiko znepřátelit cly uvalenými plošně na všechny.“ Každopádně vysoké obchodní přebytky Číny jsou „pro ni samotnou špatnou zprávou a problémem pro všechny ostatní“.
Zdroj: Blog Paula Krugmana
https://paulkrugman.substack.com/archive?sort=new