Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve sporu polské majitelky nájemního domu Marie Hutten-Czapské s polským státem odstartoval „hnutí odporu“ českých majitelů nájemních domů utiskovaných regulací nájemného. Celkem žalují stát o 35-50 miliard korun za ztrátu vzniklou v posledních dvou letech, kdy se s regulovanými nájmy nic nestalo, ačkoli Ústavní soud rozhodl, že majitelé domů nesmí na regulaci prodělávat. Právě téma regulace nájmů a její důsledky jsou předmětem poslední analýzy zveřejněné na těchto stránkách. Jedním z výsledků našich výpočtů je roční ztráta 20-21 miliard. Za dva roky 40-42 miliard, což je zhruba uprostřed intervalu požadovaného odškodného.
Ať už žaloba padne či ne, polská kauza rozhýbala stojaté české vody. Ministerstvo pro místní rozvoj prosazuje zvýšení regulovaného nájemného na tři procenta z ceny bytu, což by mělo pokrýt náklady na údržbu. Háček je v tom, že i v takovém případě majitelé domů prodělávají. Představte si, že máte milion. Když si koupíte byt s regulovaným nájemným (a nájemníkem), dostanete na nájemném tři procenta ceny bytu ročně, zaplatíte náklady na údržbu a nemáte nic. Dokonce méně než nic, vezmeme-li do úvahy inflaci. Druhou možností je koupit si státní dluhopis (resp. podílové listy fondu investujícího do dluhopisů). Elektronicky zaknihovaný cenný papír není na údržbu náročný a ještě nese 3,96 % ročně (výnos do splatnosti u SD 4,60/18). V západoevropských zemích výnos z nájemného převyšuje výnos dlouhodobých státních dluhopisů v průměru o 1,5 procentního bodu. Důvod k žalobě pomine, až budou mít majitelé bytů vyhlídku, že se roční nájemné posune na 5,5 % ceny bytu. Regulace nájemného není nic jiného než sociální dávka, kterou ovšem neplatí státní kasa, nýbrž majitelé domů. Trochu cynicky by se dalo říci, že tento proces zdanění a vyplácení sociální dávky je alespoň efektivní v tom smyslu, že se na něm nepřiživí státní byrokracie. Přívlastek „sociální“, ovšem není na místě, neboť klíčem k udělování této dávky není sociální situace nájemníků.
Regulace nájemného má i druhou stranu mince. Skutečnost, že regulace nájemného zvyšuje nájemné na volném trhu nad rovnovážnou úroveň, stojí osoby bydlící za tržní nájem v součtu zhruba osm miliard korun ročně. Tyto náklady paradoxně platí lidé, kteří se objevují na seznamu vládních priorit, mladé rodiny. Jaké jiné možnosti má taková mladá rodina, jež nezdědila či nevyšmelila dekret na byt s regulovaným nájmem? Zůstat bydlet u rodičů, a riskovat rozvrat rodiny při třenicích snachy a tchýně, nebo načerno okupovat vysokoškolskou kolej a nutit ke každodennímu dojíždění do Prahy studenty ze sto kilometrů vzdálených měst a vesnic, nebo si i přes mizivý počáteční kapitál vzít hypotéku na 100 % ceny bytu, a bance za to zaplatit řádně vysoký úrok. Vláda pro ně přitom vymýšlí „novomanželské“ půjčky a „přídavky na pastelky“. Proč by také tito lidé neměli zažalovat stát o další miliardy?