Lisabon: Eldorádo, nebo Waterloo?

Co ta lisabonská strategie vlastně je? Sáhodlouhý dokument o tom, jak do roku 2010 učinit EU nejvýkonnější ekonomikou světa. Jedním z afinovaných cílů je 70procentní zaměstnanost. V EU ale nyní pracuje 63 procent populace v produktivním věku, zatímco v USA 71 procent. Dalším specifikovaným cílem jsou výdaje na výzkum a vývoj. Místo deklarovaných tří procent hrubého domácího produktu v EU stagnují na 1,9 procenta, zatímco v USA dosahují 2,8 a v Japonsku 3,1 procenta HDP. Pokud vezmeme za měřítko výkonnosti produktivitu práce, eurozóna evidentně ztrácí na USA, ale i další země. Někdy se uvádí, že je to tím, že Evropané méně pracují a více užívají volného času. Jak je ale vidět z následujících grafů, nižším počtem odpracovaných hodin ztráty eurozóny nevysvětlíme. Navíc proč v eurozóně hledá práci 8,9 % práceschopného obyvatelstva, zatímco v USA je to 5,5 %?

V čem tkví problém Evropy? Na jedné straně jsou to skutečně nízké investice, zejména v případě výzkumu a vývoje, na straně druhé ale také překážky, které staví ekonomice do cesty samy vlády.

Rozpočty poloviny zemí eurozóny jsou rozvrácené. Největší potíže mají, jak jinak, Francie, Německo, Itálie. Místo snahy o nápravu je jednodušší využít svých politických sil a změnit pravidla hry. Evropský soudní dvůr sice zrušil kontroverzní listopadové rozhodnutí Rady ministrů EU zastavit proti Francii a Německu disciplinární postup za překračování meze rozpočtového deficitu, které zahájila Evropská komise. Ústava EU ovšem počítá s omezením pravomocí Evropské komise v této oblasti. Dveře k rostoucímu zadlužování a vytlačování soukromých investic jsou otevřené. Že se není čeho bát? Ratingové agentuře Standard & Poor’s už došla trpělivost a snížila Itálii kvůli veřejným rozpočtům a dluhům hodnocení dlouhodobých závazků v domácí měně ze stupně AA na AA-.

Dražší pracovní sílu než v západní Evropě budete ve světě hledat velmi obtížně. Pružnosti trhu práce nepřidá ani pracovněprávní legislativa komplikující ukončení pracovního poměru. Řada pracovních míst kvůli tomu ani nevznikne. Tamní firmy se čím dál častěji poohlížejí po střední Evropě a východní Evropě, kde jsou nejen nižší mzdy, ale také daně. Německo a Francie si za současné rozpočtové situace nemohou dovolit razantně říznout do svých daňových systémů, a tak jejich zástupci přišli s myšlenkou zakázat ostatním nízké daně. To už je ovšem natolik troufalé, že prozatím s tímto návrhem nikdo vážně nepočítá. Jsou ale i jiné cesty v bruselské diplomacii. Nováčci čerpají z rozpočtu EU nemalé částky, zejména Polsko díky rozsáhlému zemědělskému sektoru. Ministři financí Německa a Francie proto přijeli do Varšavy přesvědčovat polského kolegu o potřebě zvýšit firemní daně. Polský ministr financí Jerzy Hausher se jim ovšem vysmál, když řekl, že Polsko chce naopak celkové daňové zatížení firem dále snižovat. Odveta na jiném poli by asi nebyla překvapením.

Francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy vytáhl ještě silnější kalibr. Navrhl dokonce, že novým členským zemím EU s firemními daněmi nižšími než v západní Evropě by měly být upřeny dotace ze strukturálních fondů.

Francie a Itálie otevřely ještě jednu frontu. Silvio Berlusconi a Jacques Chirac se opřeli do Evropské centrální banky. Nelíbí se jim, že ECB zajímá jen inflace a nestará se o zaměstnanost a hospodářský růst. Na akademické půdě by mohlo jít o zajímavou diskusi. Vysloví-li tato slova politik, přichází obavy o nezávislost centrální banky.

Dalším nešvarem je nová vlna intervencionismu. Francouzská vláda zasahuje do firemních fúzí a buduje národní šampiony (Aventis & Sanofi-Synthélabo), aby je o pár let později musela draze zachraňovat (2,5 mld. euro pro Alstom). Evropský komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein dokonce prohlásil, že se musel štípnout, aby se ujistil, že se neocitl zpátky v 60., 70. nebo 80. letech, když se o znovuobjevených praktikách dozvěděl.

Na evropskou ekonomiku bude globální konkurence a stárnutí populace doléhat stále tíživěji. Ambiciózním úkolem by bylo alespoň udržet pozici EU ve světovém hospodářství, natož splnit lisabonské „dohnat a předehnat“. Mluví se o potřebě vyšších investic do vědy a výzkumu. Pozitivní dopady na dlouhodobý hospodářský růst budou ovšem omezené, nebudou-li odstraněny překážky, které staví ekonomice do cesty samy vlády. Evropu čeká nelehký dialog o významu ekonomiky a sociálním modelu společnosti. Například předseda Evropské odborové konfederace John Monks tvrdí, že se Evropa nesmí vydat stejnou cestou jako USA a Asie a opustit svůj sociální model. Nizozemský premiér Peter Balkenende namítá, že přežití evropského sociálního modelu potřebuje silnou ekonomiku. V tomto duchu zní i závěry komise vedené Wimem Kokem. Neúspěch v první poločase lisabonské strategie uznal i Romano Prodi, šéf odcházející Evropské komise. První půli prohrála Evropa na plné čáře. Podaří se jí alespoň vylepšit skóre v druhém poločase?

David Marek, Patria Online