Festina lente – spěchej pomalu – je rada, kterou jsme zdědili po Římanech. Západní politici by si ji nyní měli vzít k srdci. Mnozí z nich dospěli pod tlakem obrovských deficitů k názoru, že by měli s fiskálním utahováním maximálně pospíchat s nadějí, že se pro ekonomiku tento krok ukáže jako expanzivní. Jaké jsou šance, že budou mít pravdu? Podle mého názoru malé.
Proč by prudké strukturální fiskální utažení mohlo podpořit oživení? Jak uvádí Alberto Alesina a Silvia Ardagna z Harvardu, menší očekávané deficity mohou zlepšit důvěru u spotřebitelů a investorů a následně zvýšit spotřebu a snížit rizikové prémie. Na nabídkové straně mohou zvýšit nabídku práce, kapitálu a podnikatelských projektů. Obecným závěrem jejich studie je následující: „Fiskální změna založená na omezení výdajů a nezvyšování daní přináší větší pravděpodobnost snížení poměru deficitů a dluhu k HDP, než změna založená na zvyšování daní. Navíc platí, že změny na výdajové stránce mají menší pravděpodobnost vyvolání recese než změny v daňové oblasti.“
Je to přesvědčivé? Jedním slovem: Ne. Autoři studie shromáždili data ze zemí OECD mezi roky 1970 a 2007. Ale vliv fiskálního utahování bude záležet na okolnostech. Pokud má být stimulační, musí být zmenšení deficitu vyváženo nárůstem čistých exportů a privátních výdajů, nebo poklesem čistých úspor. Výsledek fiskálního utahování je proto velmi rozdílný, dochází-li k němu v několika malých zemích nebo v mnoha velkých ekonomikách; je-li finanční sektor v dobrém stavu nebo ne; je-li soukromý sektor zadlužený či ne; jsou-li sazby vysoko nebo blízko nule; je-li externí poptávka silná nebo slabá, a zda měnové kurzy prudce oslabují či zda jsou stabilní.
V krátkosti: Ekonomiky s křehkým finančním systémem nyní představují polovinu světové ekonomiky (s Japonskem téměř 60 %) a nejdynamičtější velká ekonomika světa – Čína – se chová merkantilisticky. Sazby jsou blízko nuly a podniky a domácnosti mají omezenou možnost zvýšit své zadlužení. V takovém prostředí není mnoho důvodů se domnívat, že fiskální utahování podpoří růst.
Nevyhnutelně ale bude položena otázka: Jaké jsou alternativy? Pokud budou deficity dále pokračovat, trhy se vyděsí, výnosy vzrostou a dynamika dluhu bude hrozivá. Na to mám dvě odpovědi.
První z nich je ta, že cyklus oddlužení v rozvinutých ekonomikách generuje velký finanční přebytek privátního sektoru. Pokud nepředpokládáme posun k agregátním externím přebytkům (a odpovídajícím deficitům u rozvíjejících se ekonomik), tyto přebytky musí být investovány do vládních závazků. To pomáhá vysvětlit trvající nízké výnosy u bezpečnějších vládních dluhopisů.
Druhou odpovědí je to, že pokud musí vlády hospodařit s deficity, aby podpořily poptávku v době slabosti poptávky soukromého sektoru, vždy si mohou půjčit od centrální banky. Ano, je to tištění peněz. Tuto šíleně radikální politiku ale doporučoval i Milton Friedman v roce 1948. Podle něho mohla vláda v dobách recese zvyšovat nabídku peněz a během boomu ji snižovat. Příjemný na tom je fakt, že není nutné se rozhodovat, kdo ponese tíhu stimulace, protože fiskální a monetární politiky zde jsou dvěma stranami stejné mince.
Argument pro agresivní monetární politiku zůstává silný, i když ne všude stejně, protože růst širokých peněz i nominálního HDP je slabý. Friedmanova politika kvantitativního uvolňování tak stále dává dobrý smysl. Doporučuji tím politiku Roberta Mugabeho? Ne. Jako všude jinde záleží na okolnostech. V současné době je tu „příliš málo peněz, které se honí za příliš mnoha produkty“. V takovém prostředí musí být monetární politika agresivní. Až dojde k oživení, měla by být i přes rozpočtové přebytky dosažené dlouhodobou kontrolou výdajů utažena.
Obecně přijímaná moudrost říká, že silné a koordinované fiskální utažení zaměřené na výdaje podpoří růst tisíce soukromých květů. Doufám, že to bude pravda. Ale pochybuji o tom. Vlády by měly pospíchat pomalu. Pokud budou pospíchat rychle, mohou toho stejně tak rychle litovat.
Autorem článku je Martin Wolf.
(Zdroj: Financial Times)