V pozadí světové ekonomické krize bylo dlouhé období rostoucí zadluženosti. Každý dluh je ale jen pohledávkou někoho dalšího, takže kvůli rostoucímu dluhu nikdo nezbohatl ani nezchudl. Pak ale přišel Minského moment, když investoři najednou ztratili ochotu refinancovat dluhy, o dalším zvyšování dluhu ani nemluvě. Vysoce zadlužení hráči jsou tak nuceni do oddlužení.
Tento proces musí sledovat dvě pravidla: Ti, kteří splácejí dluhy, musí utrácet méně, než činí jejich příjem. Pro celý svět platí, že spotřeba se rovná příjmům. Z toho tedy plyne, že ti, kteří nejsou nuceni ke splácení dluhů, musí utrácet oproti svému příjmu více. Je tu ale problém, protože neexistuje žádný dobrý mechanismus, jak je k tomu přimět. Nízké sazby podporují utrácení. Při současném objemu dluhu však ani nulové sazby neleží dost nízko.
A protože je nemožné zvýšit výdaje, musí klesat příjmy. Dojde ke globálnímu poklesu, při kterém jsou postiženi i dlužníci, kteří jsou donuceni k ještě větším úsporám. Řešením je politika podpory spotřeby. Fungoval by fiskální stimul ze strany vlád se silnou finanční pozicí. Kvantitativní uvolňování může pomoci, ale jen u těch, kteří nejsou ve finančních problémech. A problém by vyřešilo i odpuštění dluhů, nebo jejich částečné inflační umoření. Nyní se však nacházíme v situaci, kdy jsou po každém požadovány fiskální úspory.
Ti, kteří se zabývají pastí likvidity, již před lety říkali, co by se stalo, kdyby na ekonomiku dolehl velký negativní šok, který by stlačil sazby k nule: Rostoucí monetární báze by nezpůsobila růst širších monetárních agregátů a růst ekonomiky samotné už vůbec ne. I přes velký nárůst monetární báze by tak ekonomika namísto do inflace spadla do deflace. Výnosy vládních dluhopisů by i přes velké rozpočtové deficity zůstaly nízko, protože krátkodobé sazby by byly drženy blízko nuly.
Vše, co se během uplynulých dvou let stalo, odpovídá tomuto jednoduchému modelu. A ti, kteří implikace pasti likvidity odmítají, dělají stále stejné chyby. Mezi hlavními hráči ale nejsou patrné změny v přemýšlení. Paleomonetaristé stále očekávají hyperinflaci, jiní zase ze všeho viní Fed. A absence růstu výnosů dluhopisů nemá žádný vliv na ty, kteří se neustále obávají rozpočtových deficitů.
Uvedené je výtahem z blogů Paula Krugmana Accounting Identities a The Moral Equivalent of Stagflation.