Nedávno se mi dostala do rukou kniha německého komunisty Alberta Nordena s názvem Zákulisí německých dějin vydaná v padesátých letech minulého století. Před deseti lety bych ji nejspíš s odporem odložil, avšak dnes, pod vlivem všeobecné nálady posunuté hodně doleva, má nechuť opadla. Pustil jsem se tedy do jejího čtení. Mezi nekonečnými frázemi o boji dělnické třídy s hydrou kapitalismu, které v každém člověku mé generace, vyvolávají nepříjemné mrazení, se nachází poměrně detailní popis politicko-ekonomické situace Německa od přelomu devatenáctého a dvacátého století až do vypuknutí druhé světové války. Norden trochu emotivně, z pozice ukřivděného revolucináře, popisuje dynamické peripetie německého vývoje v tomto období a nutno poznamenat, že kniha je ovlivněna světonázorem interpreta do té míry, že se jedná o čtení jen pro otrlé. Někdy však neškodí se podívat na problematiku očima ideového protivníka.
Marxistická kritika meziválečného Německa z pera Alberta Nordena se zaměřuje především na úzké propojení kapitálu se státní mocenskou strukturou představovanou zpočátku šlechtou, posléze fašistickou stranou. Národní cíle směřující k emancipaci s rozvinutějším západem představovaným zejména koloniální Velkou Británií a Francií byly v souladu s kapitalistickou expanzí německých podnikatelů. Způsoby nebyly vždy nejčistší, ať už na domácí půdě nebo v zahraničí. Rozvrat země po první světové válce a násilné potlačení komunistické revoluce spolu s obrovským přerozdělením majetku v důsledku hyperinflace let 1920-23 se přetavily v obrovského totalitárního molocha, vražedný stroj, který se vydal do pohybu na konci třicátých let. Přeloženo do dnešního jazyka, obrovská bublina vyvolaná překotným průmyslovým rozvojem přerostla v nadměrnou výrobní kapacitu, jejíž využití se přesměrovalo do zbrojní výroby. Opojení Německa, které v několika málo desetiletích dohonilo své západní rivaly, vyústilo v pocit nadřazenosti nad zbytkem světa a požadavky na „lebensraum“. Co je podstatné, Němci pociťovali akutní nedostatek surovinových zdrojů pro další rozvoj své ekonomiky. Tolik v kostce obsah knihy.
Teď k jádru věci. Vezměme si jiného šampióna, dnešní Čínu, a pokusme se použít podobné prostředky na analýzu jeho situace (což je trochu úsměvné, jelikož budeme kritizovat komunistickou zemi pomocí marxistických pouček). Takže za prvé, Čína podobně jako Německo před sto lety přeměnila raketově svoji zemi z feudálně-zemědělské ekonomiky na průmyslovou velmoc. Za druhé, čínský kapitál je těsně spjat s politickým systémem země. Současní kapitalisté se vesměs rekrutují z řad komunistické nomenklatury a stát tvrdě zasahuje do chodu věcí. Za třetí, opojný pocit nadřazenosti Číny začíná být velmi citelný, ať už na ekonomické frontě, tak i na politické. Za čtvrté, Čína pociťuje zoufalý nedostatek surovinových zdrojů pro svůj další rozvoj. A konečně za páté, na což se velmi často zapomíná a jen sporadicky, například při předávání Nobelových cen, to vychází najevo, Čína není ani zdaleka demokratickou zemí.
Ekonomika Číny je často přirovnávána k poválečnému Japonsku. Jak je vidět, je také možno nalézt spoustu paralel s Německem na přelomu 19. a 20. století. Nabízí se jednoduchá otázka. Nevydá se Čína v budoucnosti spíše „německou“ cestou než jakoukoliv jinou? Obdivovatelé čínského zázraku nepochybně přispěchají s tisíci důvody, proč by tomu tak být nemělo. Mě však zneklidňuje fakt, že nedostatek životního prostoru je překážka ekonomického růstu, která je omezující pro jakýkoliv národ bez ohledu na jeho kulturu a historii. Je to něco jako bolest břicha, které se zbavíte pouze jediným způsobem a to vyprázdněním ať jste Američan, Evropan či Asiat.