Krize bankovního systému se vždy řeší těžce. V Evropě situaci komplikuje vzájemná závislost zahraničních bank. Absence ekonomické politiky v letech 2009 a 2010 vedla ke slabosti celého systému, který tak představuje brzdu oživení evropské ekonomiky. V dubnu existovaly silné argumenty pro okamžitou restrukturalizaci řeckého dluhu, obavy z následků, které by nesl křehký bankovní systém, ale vedly k tomu, že Řecku byla poskytnuta finanční pomoc. Podobně v listopadu někteří volali po tom, aby ztráty irského bankovního sektoru nesli i věřitelé těchto bank. To by ovšem negativně ovlivnilo evropské banky a možná by to vedlo k panice. Záchrana věřitelů se tak stala součástí pomoci Irsku.
Tato rozhodnutí mohla být při daných okolnostech nevyhnutelná, výsledkem je ale hrubá nespravedlnost. Nevíc tím došlo ke zrychlení debaty o solidaritě uvnitř eurozóny a fiskálním federalismu; na tuto debatu ovšem EU nemusí být politicky připravena. Hlavní politickou chybou bylo to, že v dobách klidu nebyly podniknuty kroky k posílení systému.
Krize bankovního systému téměř nikdy neskončí samy od sebe. Potřeba je vládou vedený proces bezohledného rozdělení systému na dobré a špatné banky, rekapitalizace a restrukturalizace pro systém nejdůležitějších bank. Tento proces proběhl ve Spojených státech v letech 1989 – 1990, ve Švédsku v letech 1992 – 1993, v Japonsku v letech 2002 – 2003 a v USA v roce 2009, kdy byly provedeny zátěžové testy. V EU ale zatím nic podobného nepřišlo. První kolo zátěžových testů v září 2009 proběhlo téměř bez povšimnutí, protože výsledky nebyly zveřejněny. Druhé kolo v červenci 2010 k obnovení důvěry nevedlo. Třetí kolo je naplánováno na únor 2011.
Nový test musí pokrývat celou Evropu a musí být nekompromisně posouzena skutečná kapitálová pozice důležitých institucí. Národním regulátorům se nedá věřit v tom, že budou sledovat společný zájem před zájmem domácím, výsledky musí být kontrolovány centrálně a musí být porovnatelné. Slabé banky musí navýšit svůj kapitál. Stejně jako v minulém případě, i nové testy pravděpodobně podhodnotí nedostatek kapitálu, protože politici v EU nemohou explicitně počítat s defaultem některé z vlád, protože by mohlo dojít k sebenaplňujícímu se scénáři. Odpovídajícím způsobem by ale měly být zpřísněny jiné předpoklady testů.
Banky, které nebudou schopny získat nový kapitál, musí být donuceny k prodeji, nebo k rozdělení. I tento proces musí být řízen centrálně, aby byla zajištěna férovost a efektivita. Potenciálních komplikací je mnoho. „Národní šampióni“ mohou být koupeni zahraničními konkurenty, může dojít ke ztrátě pracovních míst, mohou být zapotřebí nové zákony. Alternativu však představuje politika, která bude rukojmím nemocného bankovního sektoru. A rostoucí náklady placené daňovými poplatníky mohou ohrozit samotný politický základ EU.
Uvedené je výtahem z „European bank stress tests: Third time lucky?“, autorem je Nicolas Véron z Peterson Institute for International Economics.
Zdroj: VOX