Je nepochybné, že z pohledu mediálního pokrytí jsou drahé kovy investičním tématem posledních šesti měsíců. Jen těžko najdeme den, kdy by se alespoň jedno periodikum nevyjádřilo k budoucímu výhledu ceny zlata, stříbra či paladia. Nenechte se mýlit – osobně jsem názoru, že všechny výše zmíněné komodity mají před sebou ještě poměrně dlouhou cestu vzhůru, zejména ve světle bezuzdného „tisknutí“ peněz ze strany některých centrálních bank. Přesto je bezmezná důvěra v jejich funkci „uchovatele hodnoty“ v některých aspektech minimálně ošidná.
První faktor, který musí každý investor zvážit, je likvidita. V krátkosti - schopnost rychle a pokud možno levně přeměnit danou investici na hotové peníze. Zatímco zlaté mince či cihličky jsou nyní (relativně) snadno k mání, pokud půjde do tuhého, ochota obchodníků je od vás odkoupit zpět může doznat jistých, řekněme, změn. Nemluvě o tom, že drahé kovy (již nějakou dobu) nejsou obecně přijímaným platidlem a pokud se se zlatou cihlou vydáte do supermarketu, nejspíše se dočkáte velmi překvapených pohledů.
Druhým faktorem je paradoxně rostoucí obliba drahých kovů jako investičního instrumentu. Mnoho investorů totiž nekupuje zlato nebo stříbro ve formě slitků či mincí, ale jako cenné papíry na cenu té které komodity navázané. A zde je zakopaný pes. Velká většina takovýchto instrumentů resp. jejich cena totiž není podložena reálným zlatem někde v sejfu, ale hodnotou indexu na cenu zlata navázaného. Existuje sice několik instrumentů, které jsou papírově podloženy zlatem, ale jen málokterý investor si tyto zásoby pojede do Londýna osobně zkontrolovat. I proto se již objevily názory, že některé fondové společnosti prostě a jednoduše vydávají více akcií, než kolik by odpovídalo jejich zásobám zlatých prutů a sází na to, že si je nikdy jejich investoři nepřijedou fyzicky vybrat. Pokud by je to napadlo, fronta zklamaných žadatelů by mohla být docela dlouhá.
Třetím faktem, který prozatím pozornosti investorů spíše unikal, je riziko direktivního „znárodnění“ zlata ze strany státu. V minulosti k tomu již došlo (překvapivě v baště demokracie – ve Spojených státech) a světe div se, v jisté formě jsme to viděli před cca měsícem také v Nizozemí. Zde centrální banka formou soudního rozhodnutí přinutila penzijní fond Unie sklářů prodat téměř celou svou pozici ve zlatě. Pravda, daný penzijní fond držel ve formě fyzického zlata cca 13% aktiv fondu oproti průměru trhu přibližně 3% - přesto jde o bezprecedentní zásah do výkonu funkce správce majetku. Argumentem centrální banky bylo, že „fond investoval nekonzistentně se zájmy svých podílníků“. Cena zlata prý totiž „osciluje příliš mnoho na to, aby mohlo být považováno za investiční instrument vhodný pro penzijní fond“. Jako veskrze „bonitnější“ alternativu centrální banka přikázala nakoupit holandské státní dluhopisy a milý penzijní fond tak musel učinit.
Netřeba asi dodávat, že manažer takovéhoto fondu by zasloužil medaili a ne pohlavek. Na druhou stranu je výše uvedené smutnou připomínkou, že až bude opravdu zle, stát se na vaše vlastnická práva moc ohlížet nebude…
Pozn.: Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin