Wall Street Journal přinesl zprávu o projevu, který prezident ECB Mario Draghi pronesl v Berlíně. V něm mimo jiné uvedl, že pro obnovení důvěry na trhu je třeba mnohem víc, než činit monetární kroky. Na otázku, zda by ECB měla následovat USA a Velkou Británii a začít tisknout peníze na nákup vládních dluhopisů v rámci politiky kvantitativního uvolňování, Draghi odpověděl: „Nevidím žádný důkaz, že kvantitativní uvolňování vede k velkému posílení ekonomiky.“ A dodal, že evropské dohody zakazují monetární financování vládního dluhu.
Tim Duy z University of Oregon k tomu poznamenává, že uvedené výroky vzbuzují depresi a jsou velice pomýlené. Draghi se totiž podle všeho domnívá, že kvantitativní uvolňování by se mělo použít pouze v případě, že povede k velkému posílení ekonomiky. Správným měřítkem by ale mělo být to, co by se stalo, pokud by QE provedeno nebylo. „Doufejme, že ten rozdíl pochopí ve chvíli, kdy se situace ještě více zhorší. Nyní je kombinace fiskální konsolidace a neústupnosti ECB zárukou toho, že krize v Evropě bude v popředí událostí ještě dlouhou dobu.“
Businessweek se zase zabývá přeléváním fondů mezi evropskými centrálními bankami a ECB:
Německá centrální banka Bundesbank, zkráceně BuBa, půjčila přes systém Target2 Evropské centrální bance potichu 495 miliard eur. Tyto půjčky odpovídají závazkům, které u ECB vytvořily centrální banky slabých zemí, včetně Řecka, Irska a Portugalska. V poslední době se k nim přidala i centrální banka Španělska, Itálie a dokonce i Francie. Pokud se tedy eurozóna rozpadne, Německo by mohlo ztratit všechny pohledávky za ECB, které dohromady tvoří více než 650 miliard eur. Tato částka je o 60 % vyšší než roční federální rozpočet této země a převyšuje i půjčky poskytnuté v rámci EFSF a dalších podpůrných programů.
Německo má tak motivaci k tomu, aby udrželo eurozónu pohromadě. Prezident Ifo institutu Hans-Werner Sinn na tento problém upozornil na počátku roku. Podle jeho názoru může jít o největší hrozbu, která bude Německo držet v eurozóně. Target2 přitom při svém zavedení v letech 2007 a 2008 představoval nudný systém vypořádání plateb. Po krizi ale nastal odliv kapitálu z periferie směrem do Německa a v menší míře do Lucemburska, Nizozemí a Finska. Nerovnováhy v systému Target2 odrážejí tento odliv a podle Sinna nyní financují téměř celý deficit běžného účtu Portugalska, Řecka a čtvrtinu deficitu Španělska.
Aaron Tornell z University of California a Frank Westermann z University of Osnabrück uvádějí, že pohledávky za ECB v říjnu tvořily 64 % aktiv Bundesbanky. Proti těmto závazkům ECB stojí v její rozvaze zejména dluhopisy slabých zemí eurozóny. Jakékoliv ztráty realizované v rámci Target2 by se měly rozdělit mezi všech 17 centrálních bank v systému, a to proporcionálně k jejich podílu na kapitálu ECB. U Německa to je 28 %. Nicméně pokud nějaká centrální banka nebude schopna plnit své závazky, samozřejmě nemůže pokrývat ani ztráty ECB. Navíc neexistují žádná pravidla pro případ, že by se eurozóna úplně rozpadla. Podle některých to ale není reálný problém. Například Karl Whelan z University College Dublin tvrdí, že jde o planý poplach.
(Zdroj: Fed Watch, Businessweek)