Aktualizováno Nesleduji soustavně ceny amerických treasuries. Pouze, když z tohoto ezoterického světa probublají nějaké informace na povrch a objeví se na stránkách veřejně dostupných médií, zkontroluji, co se stalo. Jeden podobný moment nastal tento pátek, kdy jsem zaregistroval několik hysterických komentářů o prudkém propadu amerických státních dluhopisů. Byla použita slova jako „plunge“, „tumble“, „rock“, nevěštící nic pěkného. Jakýsi adept na analytika roku dokonce prohlásil, že se jedná o počátek sekulárního medvědího trendu na treasuries. Když jsem nedočkavě otevřel týdenní chart desetileté „trežurky“, naskytnul se přede mnou následující obrázek:
Kdybych si před tím nepřečetl výše zmíněné komentáře a nevěděl, na graf jakého instrumentu se koukám, asi bych se nijak nevybudil do excitovaného stavu. To, co vidíme, je poměrně prudká korekce, avšak nijak nevybočující z obvyklých mezí. V žádném případě bych se neodvážil tvrdit, že se jedná o zlom v trendu natož začátek sekulárního medvědího trendu (což však neznamená, že tomu tak není). Proč tedy ta silná slova na stránkách finančních médií?
Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme provést několik jednoduchých aritmetických výpočtů. Neudělám velkou chybu, když řeknu, že amerických státních dluhopisů je ke dnešnímu dni vydáno asi tak za 10 triliónů dolarů (10 na třináctou dolarů) a každý rok k této sumě přibývá jeden navíc. Pokles ceny o jedno procento tudíž reprezentuje ztrátu pro investory zhruba ve výši 10 na jedenáctou amerického dolaru, což je slovy řečeno sto miliard dolarů (uvědomuji si zjednodušení problému, jelikož neberu v úvahu například strukturu vydaného dluhu). Pokles ceny o tři procenta, což je zhruba pohyb z minulého týdne, tak představuje ztrátu, kterou investoři utrpěli defaultem Řecka, kolem kterého bylo naděláno tolik povyku.
Někdo namítne, že investoři do akcií jsou zvyklí na daleko větší pohyby. To je sice pravda, ale investoři do dluhopisů na druhou stranu nepředpokládají, že se jejich kapitál bude vypařovat rychlostí blesku. Někdo jiný by mohl namítnout, že americký korporátní dluh je zhruba na stejné úrovni, jako vládní závazky a také z toho nikdo problém nečiní. Neměli bychom však zapomínat, že firemní dluhopisy nesou mnohem vyšší úrok než státní papíry a polštář pro případné ztráty je zde větší.
Nepřiměřená reakce analytiků svědčí o nervozitě, kterou výše zmíněná čísla asi vyvolávají i v řadách profesionálů zvyklých na ledacos. Hranice možného se s každým dnem posouvají k novým metám. Zvykáme si na americký vládní deficit ve výši jednoho triliónu dolarů a úrokové sazby blížící se nule. Snažíme se tvářit, jako by se nic nedělo. Pokud je však tříprocentní propad cen amerických dluhopisů něco, z čeho bychom dnes měli mít obavy, co nastane v den, kdy opravdu dojde ke změně trendu?