Aktualizováno Paul Krugman se ve svém posledním článku pro věnoval politice šéfa Fedu Bena Bernankeho. Profesor Krugman již měsíce tvrdí, že se Bernanke neřídí vlastními radami na to, jak by měla centrální banka postupovat poté, co praskne bublina a ekonomika se pohybuje v deflačním prostředí. V případě Japonska totiž on sám před lety psal, že by měla probíhat fiskální i monetární stimulace, která by zvýšila inflaci nad její přirozenou míru. Tam by měla být držena tak dlouho, dokud se nesníží dluh nahromaděný před prasknutím bubliny. Krugman pak tvrdí, že v případě politiky Fedu se Bernanke momentálně buď bojí politického tlaku pravice, nekontrolované inflace, nebo podléhá tlaku kolegů z Fedu.
Podle mého názoru ale předseda Fedu posoudil správně možnosti, které nyní nabízejí další mimořádné intervence ze strany centrální banky. Jsem si jistý, že Krugman souhlasí s názorem, že po poslední recesi přišel prudký pokles agregátní poptávky. Pokud ale současná poptávka nestačí na oživení ekonomiky, musí být příliš nízká relativně k něčemu jinému. Tím je z globální perspektivy světová nabídka pracovních sil, výrobní kapacity a kapitálu. Velká část této nadměrné nabídky přitom pochází z doby, kdy se do světové ekonomiky zapojily bývalé socialistické země, pro které je typické, že mzdy leží relativně k rozvinutým ekonomikám nízko.
Výsledkem výše uvedeného je to, že mzdy ve Spojených státech a v dalších rozvinutých ekonomikách nejsou schopny držet tempo s inflací, kterou vyvolala vlna likvidity generovaná Fedem, ECB a Bank of Japan. To znamená, že nejsou schopny držet tempo s růstem cen obchodovaných komodit a finančních aktiv. Dochází pak k tomu, že vyšší inflace tlumí ekonomickou aktivitu, protože nízké mzdy financují nákup ropy a potravin, a ne spotřebu, která by ekonomiku táhla nahoru. Proto se obávám, že snahy o nastartování ekonomiky vyšší inflací tak mohou být v současném prostředí kontraproduktivní. Možná, že stejné obavy sdílí i Ben Bernanke.
Autorem je Daniel Alpert.
Zdroj: EconoMonitor