Od počátku krize v eurozóně bylo jasné, že se rozjíždí dominový efekt. Vysoce zadlužená německá vláda by však neměla být vnímána jako jediný zachránce. Záchrana eura bude ale nákladná a Německo bude muset přispět svým dílem. Řešení by mělo spočívat v restrukturalizaci dluhu spojené s tím, že ECB bude fungovat jako věřitel poslední instance jak vůči bankám, tak vůči vládám.
Krize začala ve třech malých zemích, nyní ale postupuje směrem k Itálii a Španělsku. Další na řadě pak může být Francie. Před krizí v roce 2007 a 2008 se přitom jen několik málo zemí měnové unie chovalo ve fiskální oblasti disciplinovaně. Když po krizi začaly být prosazovány programy úspor, byly charakterizovány jako „mírně bolestivé“ s tím, že jde o „dobrou bolest“, která bude sloužit jako poučení pro příští generace. Nyní ale víme, že expanzivní fiskální kontrakce představuje mýtus, který vyústil v pohromu. Její zastánci v současnosti poukazují na příklad Lotyšska, není ale jasné, kde pro to berou argumenty. Jeho veřejný dluh stále roste a HDP dnes leží 15 % pod úrovní roku 2007. Náklady politiky úspor byly obrovské a jedinou dobrou zprávou je to, že ekonomický kolaps trval pouze tři roky díky tomu, že mzdy v této zemi jsou poměrně flexibilní a jde o malou a otevřenou ekonomiku.
Strategie záchrany eura přijatá v květnu 2010 nefunguje. Musíme si to přiznat a pohnout se vpřed, je potřeba obratu o 180 stupňů. Několik zemí při současné dluhové zátěži udržitelného růstu nikdy nedosáhne. Jde o Řecko, Portugalsko a Itálii, možná se k nim přidá i Irsko, Španělsko a Francie. Jejich vlády budou muset restrukturalizovat svůj dluh, poté bude muset přijít pomoc jejich domácím bankám, a to zvenčí. Ztráty utrpí i ECB. Čekání však pouze zvýší náklady, které nakonec stejně přijdou. Budeme-li čekat příliš dlouho, nebude kvůli dalším a dalším záchranným programům v eurozóně žádná země se zdravými financemi.
Proč by měli Němci a další daňoví poplatníci ze severních zemí platit za ostatní? Protože jejich vlády nesou zodpovědnost za situaci, ve které se nyní nacházíme. Několikrát byla porušena dohoda o tom, že nebude poskytnuta pomoc vládě, která není schopna plnit své závazky. Daňoví poplatníci zemí eurozóny jsou nyní obětí svých volených zástupců, kteří tuto dohodu porušili v případě Řecka, poté Portugalska a nyní i Španělska. Za přečiny se musí platit, pokud zaplatíme nyní, je to stále levnější řešení než rozpad eurozóny. Dlouho tomu tak ale nebude.
Uvedené je výtahem z „The Eurozone’s May 2010 strategy is a disaster: Time to pay up and end this crisis“, autorem je Charles Wyplosz.
(Zdroj: VOX)